Exegeze je při výkladovém kázání natolik důležitá, že není možné její význam přecenit. Každému skutečnému výkladu musí předcházet náležitá exegeze. Bez exegeze není výklad. Tím, čím jsou pevné základy pro velkou budovu, je exegeze pro výklad. Exegeze v tomto smyslu drží celou konstrukci kázání. Správné rozdělení biblického textu je základem pro to, aby mohl být správně kázán. Právě tak je pro kazatelnu exegeze důležitá.

Když mluvíme o exegezi, co tím myslíme? Tento výraz je přepisem řeckého slova exēgesis, které znamená vysvětlení či výklad. Exegeze je podstatné jméno, které v Novém zákoně nenajdeme. Nicméně, slovesný tvar (exēgeomai) vidíme v Novém zákoně šestkrát. Jedná se o složené slovo, které kombinuje hēgeomai, které znamená „vést“, s předponou ek, která znamená „z něčeho“. Doslova tedy znamená „vést z něčeho“. Jde tedy o vyvedení smyslu z Písma.

Ukáže nám to krátký přehled: Exēgeomai vidíme v Janovi 1:18, kde čteme, že Pán Ježíš „vysvětlil“, kým Bůh je, a vyložil nám, co dělá a říká. Čteme, že Kleofáš a jeho společník začali „vypravovat“, co je Kristus učil (Lukáš 24:35). To znamená, že učedníkům přesně popsali, co se stalo, když se jim zjevil. Podobně Kornelius „vylíčil“ Petrovi, co ve své vizi viděl (Skutky 10:18). Stejně tak Pavel a Barnabáš „vypravovali“ Jeruzalémské radě, co Bůh udělal na jejich první misijní cestě (Skutky 15:12). A znovu, vidíme, že Šimon „líčil“, jak Bůh obrátil pohany v Galácii (Skutky 15:14). Také Pavel začal „vyprávět,“ co Bůh vykonal skrze jeho službu (Skutky 21:19). V každé z těchto pasáží vidíme, že hlavním smyslem exēgeomai je vylíčit nebo vysvětlit, co bylo řečeno nebo co se stalo.

Právě tohle v sobě zahrnuje exegeze biblické pasáže. Toto slovo prostě znamená správně vyložit biblický text. Zahrnuje pečlivé vysvětlení pasáže Písma. Jde o opak eisegeze, která včítá do textu význam, který v něm není. Oproti tomu exegeze znamená vyvést z biblického textu skutečný smysl, který v daném textu je. S exegezí úzce souvisí hermeneutika, která se zabývá pravidly, na nichž stojí věda výkladu. Hermeneutika se zabývá principy výkladu, které řídí to, jakým způsobem vykladač při exegezi postupuje.

Potápění pro perly

Zde by mohla napomoci ilustrace. Exegezi bychom mohli přirovnat k práci lovce perel, který se potápí hluboko pod hladinu oceánu. Aby našel cenné perly, musí se ponořit a doplavat až ke dnu. Na dně musí pečlivě sesbírat všechny ty drahocenné skvosty. Na mělčinách podél pobřeží však žádné slonovinově bílé poklady nenajde. Nenajde je ani tehdy, když si bude jen tak plavat po hladině. Aby perly získal, musí se ponořit až na dno oceánu.

Jakmile má potápěč tyto drahocenné skvosty v ruce, musí je vynést na povrch. Nikdo z nich nemá užitek, dokud zůstávají na dně. Potápěč s nimi musí vyplavat na hladinu a vzít je na trh. Musí je dát klenotníkovi, který perly navlékne a udělá z nich nádherný náhrdelník. Také zesílí jejich lesk a učiní je tak přitažlivějšími a žádoucnějšími pro ty, jež si je budou prohlížet..

Do hlubin textu

To samé platí pro každého výkladového kazatele. Musí sestoupit do hlubin dané pasáže Písma. Musí tam nasbírat drahocenné perly pravdy, které jsou pod povrchem textu. Cenné poklady se nepovalují na hladině pasáže. Výkladový kazatel se do svých veršů musí ponořit. To vyžaduje disciplínu a plné zasvěcení se této náročné práci. Navíc to, aby byl schopný perly v Písmu najít, vyžaduje odpovídající výcvik.

Právě to je účelem exegeze. Kazatel se musí do svého textu ponořit. Jestliže z něj má vysbírat perly, musí se potopit až do té největší hloubky. Exegeta se však musí do textu nejen hluboko ponořit, ale také tam musí delší dobu zůstat. Musí se dostat až na dno pasáže, a to si žádá čas, který musí v textu strávit. Musí se dostat pod povrch daných veršů. Musí se do textu plně ponořit – jen tak najde jeho lesklé skvosty. Úspěch kazatele je závislý na tom, jaké exegetické perly najde. Když vstoupí za kazatelnu, musí vytáhnout a ukázat převzácný náhrdelník perel, které z dané pasáže posbíral. Musí své exegetické nálezy propojit a předložit je z kazatelny. To od něj vyžaduje hluboký závazek a vysokou úroveň kompetencí.

Ti, co se opalují a ti, co šnorchlují

Je však tragickou pravdou, že příliš mnoho kazatelů se podobá opalujícím se rekreantům, kteří nikdy neopustí pohodlí pláže. Nikdy se nepotopí do hloubky, aby získali perly. Mnohem raději se válí na písečné pláži a klábosí s dalšími rekreanty. Nikdy se neponoří do biblického textu. Nikdy se ani nenamočí tak, že by pasáž alespoň proplavali. Neděli co neděli jsou za kazatelnou suší.

Jiní kazatelé šnorchlují a jen tak se plácají na mělčině. Vždycky zůstávají blízko pobřeží a nikdy se nevydají do hlubin. Výsledkem je, že jejich kázání postrádá hloubku. Příčina je prostá – hloubku postrádá jejich studium biblického textu.

Plážoví povaleči a šnorchlisté nemohou být dobrými výkladovými kazateli. Jejich poznatky z pasáže budou vždy jen povrchní. Nikdy se nedostanou až na dno svých veršů. Nikdy se neponoří do hloubek Slova. Nikdy neopustí pláž ani nejdou do hlubší vody, než která by jim byla po kolena. Místo toho raději zůstávají na pevnině nebo plavou po hladině. Jejich studium se malátně převaluje v maličkých vlnkách blízko pobřeží. Výsledkem je, že jejich kázání je mělké tak maximálně po kotníky.

Ponoření do Písma

Oproti tomu skutečné výkladové kázání vyžaduje hluboké exegetické studium. Ten, kdo chce Bibli účinně kázat, musí mít schopnosti potřebné k jejímu správnému výkladu. Jeho kázání bude precizní, hluboké a mocné právě do té míry, do jaké se do textu dokáže ponořit. Čím hlouběji se do Slova ponoří, tím větší bude jeho znalost Boha a Jeho pravdy.

Když je tomu tedy tak, co je potřeba pro úspěšnou exegezi studovat? Disciplína exegeze od vykladače vyžaduje, aby významu dané pasáže věnoval pečlivou pozornost a zkoumal ji na řadě úrovní. Musí se do svého textu ponořit kontextuálně, lingvisticky, etymologicky, gramaticky, syntakticky, historicky, kulturně, geograficky a teologicky. Proto je důležité, abychom se na každou z těchto oblastí podívali blíže, a tak lépe pochopili exegetický proces.

Uvažujte o kontextu

Za prvé, vykladač musí studovat kontext pasáže. Měl by začít tím, že si povšimne širšího kontextu, a pokračovat ke kontextu užšímu. Musí si uvědomovat, kde se text nachází v celkovém příběhu Bible. Kde se tento text nachází v postupném zjevení Písma? Odkazují tyto verše v širším kontextu na Kristův první příchod? Odkazují na Jeho první příchod zpětně? Píše tento biblický autor před platností ceremoniálního zákona, během ní, nebo po ní? Těchto časových referencí je třeba zvážit celou řadu.

Vykladač musí zodpovědět i tyto otázky: Kde se tyto verše nacházejí v kontextu dané smlouvy? Je tato pasáž součástí Zákona ve Starém zákoně? Pokud ano, jaké části Mojžíšova zákona se naplnily v Kristově smrti? Která část stále trvá? Nacházejí se tyto verše v sekci s hebrejskou poezií? Nacházejí se v proroctví? Kde v Novém zákoně vidíme danou pasáž? Je to v jednom ze čtyř evangelií? Je ve Skutcích? Je v jedné z Pavlových epištol? Je v obecné epištole? Je v knize Zjevení? To, kde se pasáž nachází, zásadně ovlivní, jak je s ní třeba nakládat.

A dále – kde se tato pasáž nachází ve své biblické knize? Vyučuje nějakou zásadní pravdu v úvodu či prologu celé knihy? Přináší nějakou didaktickou či polemickou pravdu v hlavní stati knihy? Jedná se o klimaktické shrnutí v závěru knihy? A navíc – každá biblická kniha má hlavní téma. Jak tento text podporuje větší téma celé knihy? Co je stěžejním, postupně se rozvíjejícím tématem celé knihy? Na co se zaměřují předchozí verše? Už se tato kniha hlavnímu konceptu těchto veršů věnovala? V jakém literárním celku vidíme dané verše? Čím tento text přispívá k hlavní myšlence daného odstavce? Odpovědi na tyto otázky při pochopení a výkladu textu velmi napomohou.

Určete literární žánr

Za druhé, exegeta musí určit literární formu, kterou je daná pasáž napsaná. Forma psaní je to, co nazýváme literárním žánrem. Určit žánr má zásadní dopad na to, jak k textu přistupujeme a jak ho vykládáme. Není to tak, že by Bible byla napsaná v jedné, obecné literární formě. Napříč Písmem vidíme mnoho různých komunikačních stylů. Každá literární forma má vlastní unikátní způsob, jakým zaznamenává pravdu. Základními literárními formami v Bibli jsou narativ, zákon, píseň, mudroslovná literatura, řeč, podobenství, epištola a proroctví. Veškerá odpovídající exegetická studie vyžaduje pochopení jemných, charakteristických detailů jednotlivých literárních žánrů. Znát charakteristiky těchto různících se kategorií je pro výklad jednotlivých literárních typů kriticky důležité.

Pro přehled uveďme, že narativ zaznamenává události, které se staly na skutečném místě a ve skutečném čase a zahrnují skutečné lidi, místa, věci a skutky. Zákon zahrnuje právní předpisy s preambulemi, předpisy a tresty. Píseň je poezií psanou ve slokách, obsahuje paralelismy a různé řečnické prostředky. Mudroslovná literatura obsahuje jadrná rčení, jež se týkají obecného pozorování života a reflexe na něj. Řeč zahrnuje kázání různých kazatelů. Podobenství je hypotetickým příběhem, který sděluje jednu základní pravdu. Epištola je dopis napsaný církvi, skupině nebo jednotlivci. Prorocká literatura komunikuje blízké či vzdálené katastrofické události skrze bohatý symbolismus. Každý literární žánr má vlastní unikátní rysy.

Zkoumejte původní text

Za třetí, exegeta musí pasáž pečlivě lingvisticky analyzovat. Proto je nutné biblický text studovat v jeho původním jazyce. Starý zákon byl z většiny napsán hebrejsky, několik jeho kapitol aramejsky. Nový zákon byl napsaný v řečtině koiné, běžném jazyce, kterým se tehdy v římské říši hovořilo. Jestli má vykladač pasáž správně vyložit, musí ji studovat v těchto původních jazycích. To vyžaduje, aby kazatel původní jazyky znal. Pokud je nezná, musí mít přinejmenším přístup k informacím o původních jazycích prostřednictvím různých studijních nástrojů. Tak nebo tak, práce s původním jazykem je při exegezi nutnou disciplínou.

Vykladač začíná tím, že svůj text přeloží z původní řečtiny či hebrejštiny. Následně může svůj překlad srovnat s některými uznávanými překlady ve vašem jazyce (či s kvalitními anglickými překlady). Pasáž, které se věnuje, musí číst v původním jazyce. Pokud toho není schopen, musí použít nástroje, které mu umožní interagovat s pasáží v původním jazyce. Ať tak či onak, na svůj text se musí dívat očima původního jazyka, ve kterém byl text napsán.

Aby výkladový kazatel mohl určit přesný význam klíčových slov, musí studovat slova původního jazyka. To zahrnuje určení kořene slova, prostudování etymologie slova a doplnění svého poznání zjištěním, jak se dané slovo používá v mimobiblické literatuře. To v sobě zahrnuje uvědomění, které předpony mohou být spojeny s daným kořenem, aby tak vytvořily složené slovo. Takové studování slov vyžaduje objevení hlavních a sekundárních významů daného slova. Proto je nutné vysledovat, jak dané slovo používá autor v dalších pasážích či jak ho používají další bibličtí autoři.

To, nakolik je vykladač schopný svou pasáž správně vyložit, do značné míry závisí na tom, jak je schopný pracovat s původním jazykem. Taková práce není nepodstatná, ale naopak, pro zdravou exegezi je naprosto zásadní. Další exegetické studium původních jazyků vyžaduje analýzu sloves s důrazem na jejich čas, způsob, rod a osobu. Musí věnovat pozornost hlavním slovesům a všímat si, jak je tvarují příčestí a jak fungují infinitivy. A je zde řada dalších aspektů práce s původním jazykem.

Pevně se chopte gramatiky

Za čtvrté, další zásadní součástí exegetického procesu je zkoumání gramatiky pasáže. To znamená všímat si struktury vět a konkrétně toho, jak se k sobě jednotlivá slova vztahují, a studovat, jakou roli jednotlivá slova ve větě hrají. Vykladač musí určit podmět, přísudek a předmět věty. Musí určit přídavná jména, příslovce a předložkové vazby. Musí rozlišit, jak se jednotlivá slova rozvíjejí. Také si musí všímat souvislostí – co spojují a jaké formují přechody.

Exegeta musí při studiu gramatiky chápat roli podstatných jmen a zájmen. Jakého rodu, čísla a pádu je dané slovo? Jak se běžně používá ve větách? A jak je použito v tomto případě? Také musí brát v úvahu předložkové, příslovečné a infinitivní vyjádření. Taková vyjádření jsou tvořena malou skupinou souvisejících slov, která formují jednotku bez slovesa. Vykladač si také musí všímat vedlejších vět, tedy skupin slov s podmětem a přísudkem, které tvoří část souvětí.

Všechna tato pozorování o slovech dané pasáže společně pomáhají exegetovi pochopit plné sdělení syntaxe, tedy uspořádání slov a vyjádření do větších celků, které nazýváme větami. Může tak rozlišit mezi prostými, složenými, rozdělenými a obrácenými větami. Čím více bude vykladač vidět, jak jednotlivá slova fungují a jak s ostatními slovy ve větě souvisí, tím lépe je může vyložit.

Pochopte řečnické figury

Za páté, exegeta musí vyložit veškeré řečnické obraty a figury v dané pasáži. Taková vyjádření sdělují pravdu textu pomocí pronikavých a zapamatovatelných vyjádření. Řečnické figury jsou barvitá vyjádření, která autorovi pomáhají upoutat pozornost čtenáře. Účelem těchto termínů a slovních spojení je malovat obrazy na plátno lidské mysli. Řečnická figura pravdu ukazuje – místo toho, aby ji pouze uvedla.

Podívejme se na některé příklady běžnějších řečnických figur: Přirovnání je přímé srovnání s použitím slova „jako“. Metafora srovnává dvě skutečnosti bez toho, že by použila slovo „jako“. Hypokatastáze srovnává dvě věci tím, že zmíní jen jednu z nich a odkazuje tak i na druhou. Alegorie je sérií rozšířených metafor vystavěných okolo centrálního tématu. Metonymie předává význam prostřednictvím asociace. Synekdocha používá část jako zástupce celku. Hyperbola je záměrnou nadsázkou. Personifikace připisuje lidské vlastnosti neživému předmětu. Apostrofa se vztahuje k neživému předmětu, jakoby se jednalo o živou osobu. Antropomorfismus reprezentuje Boha, jako by měl lidské tělo. Zoomorfismus připisuje Bohu zvířecí vlastnosti. V Písmu najdeme mnoho dalších řečnických figur, zde máme jen několik příkladů z celé řady řečnických vyjádření, se kterými exegeta musí pracovat.

Zkoumejte historii

Za šesté, exegeta musí svou pasáž studovat ve světle jejího historického kontextu. Jestliže ji má správně vyložit, musí dostatečně dobře prozkoumat její pozadí, a to z různých zdrojů. Text nesmí být nikdy oddělen od časového a místního kontextu, v němž byl původně napsán. Většina pasáží se týká skutečných lidí a skutečných událostí, které se odehrály v konkrétních místech. Pochopení historického pozadí významně odkrývá smysl celé pasáže.

Biblický vykladač musí být schopný zasadit svůj vybraný text do chronologického kontextu širšího historického rámce. Musí se ptát: „Jak tato pasáž zapadá do rozvíjející se historie vykoupení? Jaké světové události ovlivňují důležitost tohoto textu? Jaké politické, vojenské, zemědělské či ekonomické informace pomáhají k pochopení této pasáže?“ Kazatel potřebuje pochopit historické okolnosti dané biblické pasáže. Proto potřebuje studovat biblické slovníky, encyklopedie a komentáře.

Berte v úvahu kulturu

Za sedmé, exegeta musí také brát v úvahu kulturní pozadí dané pasáže. Správné pochopení jejího smyslu vyžaduje, aby věděl něco o zvycích starověkého Středního východu. Bez znalosti mravů a zvyků starověkých Židů a okolních říší a národů pro něj bude těžké, pokud ne nemožné, pochopit, co mnoho textů ve skutečnosti znamená. Proto je třeba, aby výkladový kazatel viděl Písmo ve světle různých aspektů toho, jak ve starověku vypadal každodenní život.

To si žádá pochopení mnoha různých úrovní života v Izraeli, Babylonu, Asýrii, Egyptě, Malé Asii a Evropě. Znamená to, že exegeta se musí zabývat politickým prostředím dané doby. Musí tedy znát krále, faraony, císaře, tetrarchy a centuriony, musí znát jejich jurisdikci a to, jak jejich systém fungoval. Musí znát starověké sociální zvyky, jako jsou hostiny, oslavy, společná jídla, zasnoubení, svatby a pohřby. Musí mít vhled do starověké ekonomiky a jejích postupů, jako jsou bankovní praktiky, půjčky a úroky. Také je třeba, aby se výkladový kazatel vyznal ve starověké vojenské problematice – v bitvách, vozech, štítech, mečích, helmách a podobně.

Exegeta musí mít navíc dostatečnou znalost klimatických podmínek a počasí na Středním východě. Musí znát pozadí zemědělských postupů starověkého zemědělství, jako je setí, orba, prořezávání větví, sklizeň obilí a zajišťování se kvůli hladomorům. Musí znát různé rostliny rostoucí v Izraeli, jako jsou myrha, aloe a kasie. Musí znát minerály, horniny a půdní typy, které jsou v Izraeli časté – síra, křemen, jíl, jílovitá hlína, zlato, železo, stříbro.

K překlenutí kulturní propasti je zároveň nutné základní poznání fauny ve starověkém Izraeli a nejbližším okolí. To zahrnuje studium informací o včelách, psech, jezevcích, holubicích, mořských příšerách, orlech, mouchách, liškách, ovcích, koních a tak dále. Také je třeba, aby exegeta nastudoval praktiky pastýřů ve starověkém Izraeli a uvědomil si důležitost stáda, ovčince, hlídače, prutu, hole, zelených pastvin, klidných vod, vlků a podobně. Také musí něco vědět o starověkých lovcích, kteří používali luk a šípy, prak, pasti, sítě, jámy a další nástroje.

Prozkoumejte zeměpisná fakta

Za osmé, výkladový kazatel musí studovat geografii a povrch Izraele a okolních oblastí. Biblické historické záznamy se týkají tří kontinentů: Asie, Afriky a Evropy. Tento různorodý terén, kde se střídaly souš, moře a řeky, si žádá pečlivý výzkum. Je třeba zvážit širokou škálu geografických a topografických faktorů, včetně hor, údolí, náhorních plošin, pastvin, pustin, oceánů, moří, řek a potoků. Výkladový kazatel musí zkoumat geografii v plném rozsahu pokaždé, když se v pasáži objeví.

To si žádá dobrou znalost země a topografie Izraele, Egypta, pouště Kádeš, Babylonu, Asýrie, Arábie, Malé Asie, Evropy a mnoha dalších míst. Taková znalost je při snaze správně pochopit řadu biblických pasáží naprosto klíčová. Exegeta zároveň potřebuje znát vodní útvary, jako jsou Rudé moře, řeka Jordán, Mrtvé moře, Galilejské jezero a další. Také musí vědět něco o horách, údolích, pouštích a výšinách. Věrný vykladač si tedy musí všímat zeměpisných odkazů v textu. Jedině tak ho bude moci odpovídajícím způsobem pochopit.

Vysvětlete teologii

Za deváté, výkladový kazatel musí vidět biblickou nauku, kterou jeho pasáž vyučuje. Teologickou pravdu daného textu je třeba propojit se širším rámcem biblické a systematické teologie. Vždy je třeba se ptát důležité doktrinální otázky: Co tato pasáž vyučuje o Bohu? Co zjevuje o Ježíši Kristu? Co zjevuje o Duchu svatém? Čím doktrína v této pasáži přispívá k našemu pochopení andělů, Satana a démonů? Jak nás tyto verše vedou v oblastech pravdy o člověku, hříchu a spasení? Jakou nauku o církvi, Izraeli a posledních věcech vysvětluje?

Výkladový kazatel musí být studentem biblické teologie, tedy doktrín tak, jak je vyučují konkrétní pasáže Písma. Může se jednat o teologii Starého či Nového zákona, teologii konkrétní části jednoho ze Zákonů, teologii jednoho biblického autora či teologii jedné biblické knihy. Když se tyto oblasti biblické teologie propojí do jedné komplexní teologie, výsledkem je systematická teologie. Jedná se o studii každé z velkých oblastí doktríny napříč celým Písmem. Jednoduše řečeno, systematická teologie je disciplínou, která se snaží uspořádat doktríny Písma systematicky a uceleně.

Aby exegeta mohl pasáž správně vyložit, musí mít odpovídající teologické poznání. Pasáž musí vidět ve světle celkového teologického učení Bible jako celku. Znalost biblické a systematické teologie je řídícím faktorem při výkladu učení konkrétních veršů. Každá pasáž musí být konzistentní se zbytkem toho, co Bible vyučuje. Bible vždy hovoří jedním hlasem a nikdy si neprotiřečí.

Exegeze ve výkladovém kázání

Každý z těchto devíti aspektů exegeze je pro správný výklad Písma zásadní. Jestliže se má výkladový kazatel ponořit do hlubin své pasáže a najít perly, které se v ní nacházejí, musí se v každé oblasti exegeze velmi snažit. Pokud kazatel kterýkoliv z těchto aspektů vynechá, snadno upadne do alegorizování, moralizování či zduchovňování textu. Bude mu hrozit, že snadno začne pasáž psychologizovat či upravovat, aby vyhověla jeho rozmarům. Odpovídající exegeze je pro výkladové kázání naprosto klíčová a nutná. Je pravdou, že tyto schopnosti nelze ovládnout najednou, ale kazatel si je buduje a učí se je postupně během své celoživotní služby. Výkladový kazatel musí při studiu textu zápasit na modlitbách, jelikož je zcela závislý na tom, aby mu byl Duch svatý při exegezi božským průvodcem. Bratři, pamatujte, že náš výklad nikdy nevystoupí výše, než jak hluboká je naše exegeze.

autor: DR. STEVEN J. LAWSON, PREZIDENT, ONEPASSION MINISTRIES