Několik nedávných výzkumů ukázalo, že poslech průměrného výkladového kázání má velmi blízko k soutěži v zívání. Mnoho návštěvníků dnešních sborů považuje výkladové kazatele za podivíny, kteří stojí před hloučkem lidí a suše recitují abstraktní poučky z akademických komentářů, zatímco jejich posluchači spí s otevřenýma očima. Nejupřímnější modlitba v takových sborech je tichá prosba, ať už to skončí.
Samozřejmě, jakýkoliv kritik výkladového kázání, je obvykle odkázán na 2. Timoteovi 4:3 v naději, že si uvědomí, že jeho negativní postoj ve skutečnosti pohání podvědomá touha slyšet to, co se mu zamlouvá. Jinými slovy, posluchač se dozví, že jestliže je kázáním méně než ohromený, zjevně má on sám nějaký problém.
Ale je to skutečně tak?
Co je špatného na tom, když lidé touží po kázání, které bude poutavé, mocné a životadárné? Svědčí jejich kritická slova skutečně o skrytých světských touhách?
Jejich kritika nám ve skutečnosti může pomoci vypořádat se se špatnými představami o tom, co je skutečný charakter výkladového kázání. Výkladové kázání rozhodně není nudné. Naopak, mělo by být kázáním, které se ze všeho nejvíce dotýká duše člověka.
Pamatujme na to a pojďme se společně podívat na pět prvků, které by měly charakterizovat každé výkladové kázání:
Výkladové kázání musí být mocné.
„Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci“ (1. Kor 2:4).
Žádný kazatel nechce být nudný. V praxi si však mnozí z nich myslí, že pouhé prodiskutování textu – jakkoliv nudné, fádní, tupé, kostrbaté a klikaté – je dostatečným důkazem, že to, co dělají, mohou nazvat výkladovým kázáním. Připomínají nám, že Pavel při svém kázání nepoužíval techniky světské helénské rétoriky. Místo toho se spoléhal na moc Ducha, která působí skrze kázání Božích pravd. To je beze sporu pravda. Žádný homiletický (tedy výkladový) proces v sobě nemá vlastní, vrozenou, přirozenou moc, pokud kázání není prvním místě ukotvené a zakořeněné v Písmu. Pavlovi bylo jasné, že kazatel musí spoléhat na Boží moc, ne na vlastní řečnické dovednosti.
Zároveň však vidíme, že apoštolovo kázání mělo k mdlému a nevýraznému proslovu daleko. Bylo smělé (Ef 6:19–20), přesvědčivé (Sk 19:8; 26:28; 28:23), procítěné (Sk 20:31; Ř 9:2; 2. Kor 2:4) a kristocentrické (Ko 1:28–29). Pavel byl poslem pravdy, a tak jeho horlivost odpovídala moci jeho poselství. A u nás by to tak mělo být také.
Výkladové kázání musí být přesvědčivé.
„Protože tedy známe bázeň před Pánem, přesvědčujeme lidi“ (2. Kor 5:11).
Kazatel je více než jen vysvětlovatel; je přesvědčovatel. Biblická expozice nejen správně vykládá text, ale také konfrontuje vůli posluchačů. Vznešený úkol exegeze Písem nelze nikdy oddělit od naléhání na církev, aby tomu, co slyší, věřila.
Každý kazatel a pastor by měl vycházet z předpokladu, že má před sebou má lidi, kteří zoufale potřebují být přesvědčeni. Žádný Boží muž nesmí nikdy dospět k závěru, že jeho kongregace už je tam, kde má být, že jeho lidé už jsou těmi, kým se musí stát. Hříchu a pokušení se dobře daří v každé kongregaci.
Za každým kázáním stojí zmocnění, které vyžaduje, aby kazatel přesvědčoval ty, kdo jeho kázání slyší, ať věří pravdě, kterou jim předkládá. Kazatelovo sdělení se musí zaměřovat na mysl i na vůli posluchačů. Pokud kazatel není přesvědčený, že cílem jeho kázání je ovlivnit duše a informovat srdce, jeho zápal zůstane ležet ladem a jeho kongregace zůstane nezměněna.
Výkladové kázání musí být cílevědomé.
„Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili“ (1. Janova 2:1).
Jestli se budoucí výkladoví kazatelé mají vyhnout reputaci těžkopádnosti, jejich kázání musí mít jasný cíl. Není neobvyklé, že mladí pastoři přiznávají, že poté, co dokončí své přípravy a utřídí si strukturu kázání, ve shonu blížící se neděle nějak zapomenou přemýšlet o tom, co je vlastně záměrem jejich kázání.
Ale než se postaví za kazatelnu, každý kazatel se musí zeptat sám sebe: „Proč je životně důležité, aby mí posluchači tuto pravdu slyšeli?“ Musí si uvědomovat, proč jeho lidé potřebují znát to, co se jim chystá říci. Vášeň proudí ze srdce, které plně a ze všech sil směřuje za svým cílem.
Obecně lze říci, že účelem kázání je měnit životy , proměňovat myšlení a přesvědčovat posluchače, aby věřili tomu, co Bůh řekl. Nicméně, konkrétní záměr každého kázání musí vždy vycházet ze studia dané pasáže Písma.
Nakonec nestačí to, aby kazatel jen říkal faktickou pravdu. Především musí být pevně rozhodnutý zakotvit Boží pravdu pevně a hluboko do srdce svého lidu.
Výkladové kázání musí být praktické.
„Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili“ (1. Te 4:11).
Kázání jsou někdy tupá a neužitečná, protože ctižádostivý kazatel okleštil své sdělení o všechny praktické implikace. Avšak každé výkladové kázání by mělo lidem pomoci vidět, jak se pravda Písma vztahuje na jejich životy.
Kázání je praktické, když kazatel přináší svým posluchačům biblickou pravdu tak, aby začali uvažovat, jak dané Boží Slovo aplikovat do svých životů i bez toho, že by jim to kazatel výslovně řekl. Praktické kázání předpokládá, že kazatel studuje nejen proto, aby pochopil text, s nímž pracuje; má se věnovat i tomu, aby upoutal pozornost své kongregace. Praktické vysvětlování Bible ukazuje, že i ty nejvznosnější teologické otázky se týkají toho, jak uvažujeme a jednáme v každodenním životě.
Výkladové kázání musí být osobní.
„Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval“ (2. Kor 5:20).
Když se „výkladové“ kázání zdá nezajímavé, mnohokrát je to proto, že kazatel sám své poselství neprožívá. Kazatel sice může předávat úžasné pravdy a věřit pravdivosti a bezchybnosti každičkého jednoho slova, ale jestliže se kazatel a jeho sdělení nikdy nespojili, mnoho ze síly poselství bude ztraceno. Ano, kazatel sice rozebral slovesa a správně utřídil osnovu, ale nikdy své kázání nekázal sám sobě.
Pokud kazatel nevěnuje čas tomu, aby přemýšlel, co jeho sdělení znamená pro něj osobně, jeho kázání bude prázdné, nepřesvědčivé a posluchače neupoutá. Tím neříkám, že každé kázání musí odkrývat nějaký osobní příběh nebo detail z pastorova života. Osobní anekdoty je třeba používat jen velmi zřídka, pokud vůbec. A přesto, ačkoliv kázání nikdy nesmí být o kazatelově osobním životě, vždy se ho musí dotýkat na osobní úrovni; jen tak ho bude schopný skutečně a účinně předat jiným. Nedostatek osobní aplikace, meditace a rozvažování hovoří hlasitěji než slova; jen muž, který sám intenzivně přemýšlel a hloubal nad pravdou, kterou se chystá kázat, bude schopný zasáhnout srdce těch nejkritičtějších posluchačů. Jen tak budou posluchači vědět a cítit, že kazatelovo srdce je plně pohlceno pravdou, kterou jim zvěstuje.
Závěr
Ačkoliv je životně důležité, aby se Bible přesně vysvětlovala, zároveň je nutné, aby se vášnivě hlásala. Z živého Slova živého Boha nesmí a nemohou vycházet mrtvá kázání. Opravdové výkladové kázání je mocné, přesvědčivé, cílevědomé, praktické a osobní. Oproti tomu kázání, které je nudné, fádní nebo tupé, nikdy není skutečně výkladové – ať už se na něj dá jakákoliv nálepka.
„Nudný výkladový kazatel“ by v církvi mělo platit za oxymor – něco, co se navzájem vylučuje. Skutečný výklad Písma nevyhnutelně zapálí plamen v srdcích Božího lidu (Jer 23:29).
* * * * *
autor: Tom Patton je pastorem vedoucím pastorační službu v Grace Community Church. Má manželku Lori, se kterou jsou spolu už 16 let, mají tři skvělé syny, kteří je patřičně vytěžují.
