Má žena a já jsme byli mimo město – jeli jsme navštívit sbor, do kterého chodí náš syn a jeho žena. Předtím jsem přednášel na konferenci o manželství v jiném sboru, takže jsme zůstali na noc, abychom mohli navštívit naše děti.Poté, co skončila bohoslužba, přišel k mé ženě muž, bylo mu něco přes šedesát, a řekl:

„Většinou na lidi necivím, ale rád se dívám. A musím vám něco říct. Seděl jsem pár řad za vámi dvěma a moc se mi líbí, jak se na ni usmíváte (a ukázal na moji ženu). A moc se mi líbí, jak vám ona dává najevo své city.“

To bylo už podruhé, co se nám něco takového stalo. Poprvé to bylo v našem domovském sboru. Když kážu v Second Baptist v Houstonu, často přejíždím z bohoslužby na kampusu Woodway, která začíná v 9:30, na bohoslužbu v kampusu West (asi 25 kilometrů daleko), která začíná v 11:00. Když přijíždím, má žena Lisa buď již sedí v kampusu West, nebo dorazí pár minut poté (já chodím zadními dveřmi).

Když jsem si po bohoslužbě ve Westu potřásal rukou s našimi členy, jedna žena se mi svěřila, co jí Bůh o mně a mé ženě řekl.

„Viděla jsem ve vašich očích takovou lásku, že jsem věděla, že byste pro ni udělal cokoliv. A viděla jsem, jakou láskyplnou úctu k vám má ona. Promluvilo to ke mně, uvědomila jsem si, že Bůh by pro mě, pro svou dceru, udělal cokoliv.“

Tyhle dvě příhody mi připomínají, že já a má žena jsme neustále na pódiu – i když jsme zrovna před kazatelnou, ne za ní. Náš příchod jsme si nijak nenacvičovali. Neprocvičovali jsme si, jak se na sebe budeme dívat, jak se pozdravíme, ani jak se budeme během bohoslužby dotýkat. Osobně bych dal přednost tomu, kdyby si nikdo ani nevšiml, že jsem přišel; doufal bych, že se všichni budou plně soustředit na to, aby uctívali Boha.

Ale lidé se dívají. Už řada žen mi řekla, že ztratily úctu ke svému kazateli, protože viděly, jak pokukuje po jiných ženách – a on si ani neuvědomoval, že to dělá. Nebo když slyší, jak jejich pastor hovoří o své ženě, často jim to láme srdce a jitří stará zranění.

Manželství není něco, co bychom jako vedoucí mohli fingovat, ani kdybychom moc chtěli. To, jak se nám rozsvítí (nebo nerozsvítí) oči, a tón, který používáme, když hovoříme s manželkou nebo o ní – lidé si toho všimnou. Jedna z vedoucích v našem sboru mě slyšela mluvit o manželství a později to někomu popsala slovy: „Moc se mi líbí, jak skutečně miluje svoji ženu.“

Mé manželství je neoddělitelnou součástí mého kázání. Nemohu je od sebe oddělit o nic více, než bych se mohl rozvést se svou ženou. Ačkoliv rozhodně chci klást důraz na Boží slávu v tom, že se s námi Bůh setkává v naší slabosti a miluje nás takové, jací jsme, zároveň pevně věřím, že na nás mnoho pasáží Písma naléhá, abychom dovolili Bohu dát nám vzrůst a zářit skrze nás. Naše manželství se mohou stát svědectvím o Božím milosrdenství, o milosti, uzdravení a posilující moci.

Ve své knize Sacred Marriage (Posvátné manželství) jsem napsal: „Jedním z důvodů, proč jsem rozhodnutý udržet naše manželství pohromadě, není, že bych si myslel, že díky tomu budu šťastnější (ačkoliv věřím, že budu); není jím ani to, že chci, aby mé děti vyrostly v bezpečné domácnosti (ačkoliv po tom toužím); nejde ani o to, že by mě zabilo vidět, jak moje žena musí ‚začít znovu‘ (ačkoliv přesně tak by to bylo). Hlavním důvodem, proč držím naše manželství pohromadě, je fakt, že je to má křesťanská povinnost. Jestliže můj život stojí na tom, že předávám Boží poselství světu, nechci udělat nic, co by tohle poselství zpochybnilo. A jak bych mohl hlásat  usmíření, kdybych sám usiloval o rozluku?“

Jako pastorům nám byla svěřena evangelijní služba usmíření. Právě to kážeme: Bůh usmířil svět se sebou a volá nás, abychom se mezi sebou usmířili navzájem.

Naše manželství jsou svědectvími o Božím díle usmíření. V mikrokosmické formě vyprávějí příběh o tom, jak milost pomáhá dvěma hříšným, sebestředným jednotlivcům, aby zemřeli sami sobě a znovu se narodili, aby se navzájem milovali, sloužili si a pečovali o sebe, a to ve vší své hříšnosti. Anebo se stanou příkladem toho, že je možné mít plná ústa správných slov, a přesto nežít autentickou víru.

Samozřejmě, že je naprosto zásadní, abychom ohledně manželství byli upřímní. Když Sacred Marriage poprvé vyšla, jednou z věcí, které Lisu a mě nejvíce děsily, bylo, kolik lidí nám řeklo, že nemohou uvěřit, jak „zranitelní“ v knize jsme. Museli jsme si knihu znovu přečíst a přemýšlet, jestli jsme to nepřehnali! Ale v životě každého křesťana, a zvláště pak vedoucího, musí přijít chvíle, kdy se začne ukazovat, že neseme ovoce.

Kdyby naše víra po 31 letech, které jsme spolu s manželkou strávili, diametrálně neovlivňovala naše manželství, jak silná by vůbec byla? Jestliže naše manželství už od pohledu není jiné než manželství někoho, jehož srdce není proměňováno uctíváním Boha a přijímáním Jeho milosti, někoho, kdo nežije pod vlivem Ducha svatého, koho nenese naděje v Kristu, co tedy vlastně kážeme?

Ježíš řekl, že ostatní budou vědět, že jsme Jeho učedníky, podle naší vzájemné lásky. Jestliže taková láska nezačíná v manželství, pak nevím, kde by měla začít. Jestliže nezačíná u vedoucích, pak nevím, kde začíná. Obětovat manželství na oltář toho, abychom aktivněji sloužili církvi, je jako nechat miminko venku na dešti, zatímco doma přestýláme postýlku. V důsledku naděláme více zla než dobra.

Většina z nás se usilovně snaží psát přesvědčivá kázání, která ctí sdělení Božího Slova a vyvyšují Boží skutky a milost. Kéž se však stejně usilovně snažíme budovat přesvědčivá manželství, která budou kázat stejně přesvědčivě, i když budeme stát před kazatelnou, ne za ní.

 

— Gary Thomas je přední autor a mezinárodní řečník, jehož služba vede lidi blíže ke Kristu i k sobě navzájem. Je autorem 18 knih, které byly přeloženy do více než 10 jazyků a po celém světě se jich prodalo více než milion kopií. Se svou ženou Lisou jsou spolu již přes 30 let a bydlí v Houstonu v Texasu, kde Gary píše pod zaštítěním sboru Second Baptist Church.