Boží dílo na Princetonské univerzitě
Má vlastní zkušenost s křesťanskou apologetikou začala v únoru 1943, kdy jsem jako student Princetonské univerzity přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Bohužel jsem nebyl vychován v křesťanské rodině, ani jsem nechodil do sboru, který by vyučoval Bibli. Ale Bůh ve své milosti použil pár věřících studentů, kteří mě neustále zvali na biblickou hodinu, která každý týden probíhala ve studentském centru, a již vyučoval absolvent Princetonu a bývalý misionář v Indii. Věrně a laskavě kázal evangelium a já po několika měsících přijal Krista a podřídil svůj život jeho vládě.
Pokud vím, na koleji, kde jsem tehdy bydlel, nebyli žádní další křesťané. Spřátelil jsem se ale s několika nevěřícími studenty. Jedním z nich byl sofistikovaný intelektuál, pocházející z bohaté rodiny. Byl jsem přesvědčený, že jeho obrácení by mohlo na koleji i na celé univerzitě přinést velké změny, a tak jsem ho jednoho dne pozval, ať se připojí k našim biblickým hodinám. Dělal jsem si velké naděje, a v rukávu jsem měl připravené argumenty, kterými jsem ho chtěl přesvědčit, že našemu učiteli Bible, který mě přivedl k Pánu, se nikdo nevyrovná.
Jestli si po tolika letech správně vzpomínám, náš rozhovor zněl asi takhle: „Harry, náš učitel vysvětluje Bibli a její poselství jasně a přesvědčivě. Nechceš jít v neděli se mnou a poslechnout si ho?“ „Bible? Proč bych se zabýval náboženskou knihou, která je už skoro dva tisíce let za zenitem [BSac 134:534 (Duben 77) s. 100]? Sám dobře víš, že tady na Princetonu ani jeden profesor přírodních věd nebere vážně biblický příběh o vzniku světa. Inteligentní lidé už nevěří, že svět vznikl nějakým božským příkazem. Bible mě opravdu nezajímá.“
Tohle otevřené odmítnutí Božího Slova založené na vědeckém konsenzu mě ranilo, a tak jsem se stáhl mezi své křesťanské přátele. Ptal jsem se: „Copak neexistují žádné vědecké publikace, které by mému příteli slabiny evolucionismu objasnily, a ukázaly, že prostor pro nadpřirozené stvoření existuje? Kromě několika malých příruček jsem se k ničemu nedostal. Ale vyzbrojil jsem se jimi a vydal jsem se za Harrym znovu. Byl až překvapivě laskavý. „Díky, že sis dal práci, a sehnals to pro mě. Nevěděl jsem, že dneska ještě žije někdo, kdo umí psát a bere Genesis doslova. Víš co, jestli někdy budu mít čas, mrknu se na to.“ A bylo to. Uctivé, ale rozhodné a definitivní odmítnutí.
Z tohohle a z dalších neúspěšných pokusů obrátit kamarády na křesťanství jsem byl hodně zklamaný, a tak jsem se šel poradit s učitelem Bible. „Co dělám špatně? Odrazuje lidi moje osobnost? Nebo bych se měl věnovat hledání lepších argumentů?“ Protože můj učitel byl moudrý, neudělil mi na místě lekci biblické apologetiky, ale vybídl mě, ať s ním jdu na jednu z dalších kolejí. Jeden prvák tam před pěti měsíci jaksi unáhleně vyplnil, že má zájem chodit na naše biblické hodiny. Zaklepali jsme, dveře se rozletěly a na chodbu se vyvalil oblak dýmkového kouře. „Já jsem John Whitcomb a tohle je učitel Bible z Princetonského evangelikálního společenství. Je tady Tom Smith?“ V tu chvíli jsme uslyšeli dusot nohou a pád stolní lampy. Několik studentů zmizelo v děsu v pološeru a nechalo naši oběť, aby se o nás, nezvané vetřelce, postarala sama. „Princetonské evangelikální společenství? A jo, vlastně, loni na podzim jsem napsal, že bych měl zájem, ale teď už mě Bible nezajímá. Dřív jsem si myslel, že je pravdivá, ale po pěti měsících studia tady jsem přesvědčený, že je plná chyb.“
„To jsem rád, že to říkáte,“ odpověděl můj učitel tiše. „Řekněte mi, které konkrétní chyby, co jste v Bibli objevil, vás přesvědčily, že není pravdivá?“ To bylo nečekané. Nestačilo jedno strohé odbytí k ukončení téhle nepříjemné konverzace? Copak obecná shoda téhle velké univerzity nestačila na to, aby umlčela kohokoliv, kdo ještě pořád věřil, že Bible je pravdivá? [BSac 134:534 (Duben 77) s. 101] Tom chvíli přemýšlel a pak odpověděl. „Jonáš a velryba. Tady máte důkaz. Žádný vzdělaný člověk dneska ani náhodou nevěří, že velryba někoho spolkla a za tři dny ho živého vyplivla na pobřeží!“
Tak to je krize! Jak zvládneme takovýhle přímý útok na historickou spolehlivost knihy Jonáš? Možná najdeme v univerzitní knihovně nějaké knihy, které dokumentují, že velryby dokáží spolknout člověka zaživa. Možná najdeme i nějaké historické záznamy o lidech, kteří něco takového skutečně přežili.[1] To ho určitě přesvědčí, že kniha Jonáš je stejně bezchybná jako zbytek Bible! Díky Boží prozřetelnosti však začal odpovídat můj učitel. „Tome, upřímně řečeno, jsem moc rád, že pochybuješ zrovna o Jonášovi. Ve Starém zákoně není kniha, která by byla víc fascinující. Někdy, až budeme mít čas, bych s tebou chtěl probrat celé její poselství. Odkazoval na ně sám Kristus a měl pro to dobrý důvod. Nevadilo by ti, kdybych teď vysvětlil, proč věřím, že Bible je Boží Slovo, a že všechny její části jsou pravdivé?“ Tom opatrně souhlasil, protože ho ohromilo, jak laskavě a jistě s ním ten muž mluvil. Dokonce se zdálo, že skutečně osobně znal toho Boha, o kterém hovořil.
Můj učitel se mu nesnažil podat celou vědeckou, historickou nebo filozofickou obranu křesťanství, ale sdílel s ním svědectví prodchnuté evangeliem, doprovázené modlitbou a zaměřené na Tomovo srdce. „Tome, když jsem tu před třiceti lety studoval, uvažoval jsem o Bibli úplně stejně. Myslel jsem si, že znám odpověď na všechno v životě. Ale mýlil jsem se. Bůh se ve své nekonečné lásce sklonil do mé duchovní bídy a skrze svou knihu mi ukázal, že kořenem mého problému je hřích, což je vědomé odcizení se Bohu. Za to jsem si zasloužil zkázu, věčnou zkázu v oddělení od Jeho přítomnosti. Ale Kristus, Boží jediný Syn, zemřel na kříži, a tím na sobě vytrpěl trest za můj hřích. Za tři dny vstal z mrtvých, a tak dokázal, že nekonečná cena, kterou přišel zaplatit, skutečně zaplacena byla. Pokoj s Bohem mi nepřinesly mé snahy dostat se k Bohu nebo to, že bych byl lepší než ostatní. Ale skrze víru v jeho pravdivá zaslíbení jsem přijal dar, Jeho vlastního věčného Syna, kterého nám Bůh dal z lásky. A Tome, tenhle jedinečný dar je tu i pro tebe. Ještě dnes můžeš být zachráněn před trestem za hřích, pokud Ho přijmeš jako svého věčného Spasitele.“ Vybavuji si, že Tom během rozhovoru položil několik otázek ohledně křesťanství a Bible. Učitel je nepřehlížel, ale ani se jimi nezabýval do detailu. Soustředil se především na evangelium z různých úhlů pohledu a zároveň opakovaně Toma prosil, aby se podřídil Kristu. Po hodině se stalo něco, v co jsem vůbec nedoufal. Pyšný univerzitní student klečel u postele se zbožným misionářem a vyznával, že Ježíš Kristus je Pánem jeho života. Nezazněly žádné jedinečné argumenty, neběželi jsme najít do knihovny důkazy pro tu či onu otázku týkající se křesťanství a neodvolávali jsme se na žádné lidské autority. Co jsme vlastně udělali, abychom toho mladého intelektuála přesvědčili, že kniha Jonáš zaznamenává historické události? A přece, najednou už neměl nepřekonatelný problém s touto částí Bible. Neznal víc podrobností, než když jsme začali, ale i tak měl zcela nový pohled na autoritu Písma. Poprvé se totiž osobně setkal s jeho skutečným Autorem.
A tohle nebyl jediný případ, kdy jsem během svého studia na Princetonu něco takového zažil. A děje se to dodnes. Tentýž služebník Boží, kterému je dnes čtyřiaosmdesát, nadále věrně a biblicky svědčí studentům stejně jako jeho společníci v Princetonském evangelikálním společenství. Během uplynulých čtyřiceti let poznaly Krista na univerzitě stovky studentů. A mnozí z nich dnes slouží jako pastoři a misionáři po celém světě.[2]
To vše mě donutilo, abych se na základy křesťanské apologetiky, které jsem vážně zanedbával, podíval z nového úhlu pohledu. Došel jsem k přesvědčení, že mnozí křesťanští pracovníci v dnešní době, stejně jako kdysi já, tyto biblické principy ignorují. Kvůli tomu jejich práce nenese ovoce a frustruje je.[3] [BSac 134:534 (Duben 77) s. 103]
Můj problém se skládal ze dvou částí. Podcenil jsem hloubku vzpoury člověka vůči Bohu, a neuvědomoval jsem si, že Boží Slovo musí zastávat v evangelizaci klíčovou roli. Písmo totiž usvědčuje hříšníka, zatímco v něm Duch Svatý pracuje a přivádí ho ke Kristu. V této sérii přednášek se chci zaměřit na to, co biblické zjevení říká o duchovní neschopnosti člověka, na Boží metodu evangelizace nevěřících, na přední texty apologetického stylu, který apeluje především na lidský rozum a na roli, kterou dnes hrají v evangelizační službě důkazy pro pravdivost křesťanství.
Křesťanská apologetika, zkaženost člověka a Satan
Když se křesťané snaží přivábit nevěřící k Bibli a křesťanství lidskými prostředky, setkávají se s dvěma velkými překážkami. Za prvé narážejí na padlou přirozenost člověka a za druhé na satanské mocnosti, které lidi obklopují. To by nemělo nijak zvlášť překvapovat nikoho, kdo je alespoň povrchně seznámen s biblickým křesťanstvím, a proto bych čekal, že se jim bude věnovat víc, než jen hrstka známějších evangelikálních knih o křesťanské apologetice. Jeden by při čtení těchto knih skoro věřil, že k získání intelektuálů pro Krista, je (kromě evangelia) potřeba celý arzenál pečlivě vybroušených a rozvinutých argumentů proti jednotlivým falešným náboženstvím a filozofickým systémům[4] a/nebo působivá sada důkazů z archeologie a historie, že Bible a křesťanství jsou pravdivé.[5] [BSac 134:534 (Duben 77) s. 104] Kdyby tomu tak skutečně bylo, měli bychom se divit, proč křesťanství už dávno nezatočilo s ostatními náboženstvími, jelikož je tak spolehlivě doloženo (srov. s Sk 1:3; 26:26).
Když však budeme skutečně upřímní a věrní biblickému pohledu na tuto otázku, musíme přiznat, že křesťané mnohokrát chybovali tím, že vymýšleli apologetické systémy založené na jiných základech, než na těch, které jim dává Písmo. Bible ukazuje, že lidská srdce jsou uzavřená a zapečetěná proti jakýmkoliv lidským snahám o obrácení, lidé rozhodně natěšeně nečekají na důkaz, že křesťanství je pravdivé. Základní problém nekřesťana není pouze akademický nebo intelektuální. Je morální a duchovní. Bible nám ukazuje, že všichni nevěřící (včetně takzvaných upřímných pochybovačů) jsou Boží nepřátelé, kteří jsou pod Božím soudem kvůli tomu, že cíleně a vědomě překrucují veškerou realitu tak, aby vyhovovala jejich vlastním duchovním názorům.[6] Přirozený člověk nemá nejmenší touhu hledat Boha, najít Ho nebo Ho uznat jako Toho, kým je. „Ničema pro svou povýšenost moc nepřemýšlí. Bůh není – toť všechno jeho uvažování“ (Ž 10,4). Jindy Duch Svatý skrze Davida zjevil, že Bůh „shlíží z nebes na lidské syny, aby viděl, zda je někdo rozumný, zda někdo hledá Boha“ (Ž 14,2). A co vidí? Početnou menšinu těch, kdo hledají Boha? Podívejte se na Jeho odpověď: „Všichni se společně odvrátili a jsou zvrácení. Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho” (Ž 14,3; citováno v Ř 3,12).
Nevěřící nehledá pravdu a nežije ji. Kromě toho také neustále potlačuje všechnu pravdu, ke které se dostane. „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu … takže jsou bez výmluvy” (Ř 1,18–20). Písma hovoří velmi jasně a ukazují, že padlý člověk není ochoten přijímat argumenty o Božích pravdách a nárocích, protože je Božím nepřítelem. „Myšlení těla je totiž nepřátelské vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže“ (Ř 8,7); „…jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna“ (Ř 5,10).
Křesťanská apologetika se vždy zabývala racionálními odpověďmi na útoky nevěřících na [BSac 134:534 (Duben 77) s. 105] Boží zvláštní zjevení v Písmu. Ale jakou mysl se snaží apologetové oslovit? Do jaké míry hřích a duchovní vzpoura proti Bohu ovlivnily rozumové schopnosti člověka? Odpověď najdeme v těchto výrocích: „…byli jste mrtví pro svá provinění a pro své hříchy, v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa … v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu (Ef 2,1–3). „Pohané [žijí] v marnosti své mysli. Mají zatemněné myšlení a jsou odcizeni od Božího života pro nevědomost, která je v nich kvůli zatvrzelosti jejich srdce“ (Ef 4,17–18).
Ale není snad lidská „mysl“ schopná oddělit se od takzvaného „srdce“ člověka a dojít k vlastním závěrům o Bohu, bez ohledu na to, že lidská podstata je padlá a nadále upadá? Odpovědí je NE. Kristus jasně vysvětlil nedělitelný vztah mezi myslí a srdcem: „ze srdce vycházejí špatné myšlenky“ (Mt 15,19; srov. Mk 7,21). Později se zeptal svých učedníků: „Proč pochybujete?“ (L 24,38). Písma nikde nenaznačují, že smýšlení člověka o Bohu se změní. To se stane, pouze pokud dojde k hluboké změně jeho „srdce“, tedy morálního a duchovního centra celého jeho bytí.[7] Tohle je základní skutečnost, kterou si žádný křesťanský apologeta nemůže dovolit ignorovat.
Nejen, že čelíme první překážce, kterou je naprostá vzpoura lidského srdce a mysli proti Boží pravdě, druhou překážkou je Satan („bůh tohoto světa“; 2. Kor 4,4) a jeho démonické mocnosti. Apoštol Pavel o této ohromující skutečnosti hovořil několikrát. Vysvětlil, že „náš zápas není proti krvi a tělu, ale proti vládám, proti autoritám, proti světovládcům této temnoty, proti duchovním mocnostem zla v nebeských oblastech“ (Ef 6,12). Věděl, že křesťané „kdysi žili podle … vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti“ (Ef 2,2). Plně si uvědomoval, že „je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, [BSac 134:534 (Duben 77) s. 106] aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím“ (2. Kor 4,4). Náš Pán hovořil o této překážce v přijetí Slova v podobenství o rozsévači, když popisoval ptáky, kteří sezobávají zasetá zrna: „Ke každému, kdo slyší slovo o království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, který byl zaset podél cesty“ (Mt 13,19).
Systém křesťanské apologetiky, který podceňuje Satanovu moc v myslích nevěřících, nemusí být nutně vinen rouháním se nadpozemským mocnostem, jak varuje Juda (v. 8). Ale platí, že pokud do určité míry ignorujeme nesmírnost Satanovy moci, v takové míře se nemůžeme řídit Michaelovým příkladem a účinně říct: „Kéž tě napomene Pán“ (Ju 1,9; srov. Zach 3,2). Dnes zoufale potřebujeme apologetiku, která má moc!
[John C. Whitcomb, Jr. je vedoucí postraguduálních studií, profesor teologie a Starého zákona na Grace Theological Seminary ve Winoma Lake v Indianě.]
[POZNÁMKA EDITORA: Toto je první ze čtyř článků založených na přednáškách, které se uskutečnily na počest W. H. Griffitha Thomase, a které autor přednesl na Dallas Theological Seminary mezi 8. a 11. únorem 1977.]
[1] Pro dobře zdokumentovaný záznam z roku 1891 o tom, jak Jamese Bartleyho spolkl vorvaň, a o dva dny později byl zachráněn blízko Falkland 1891, viz Ambrose John Wilson, „The Sign of the Prophet Jonah and Its Modern Confirmations,“ The Princeton Theological Review 25 (říjen 1927): 636. Pro jeho odpověď na kritiku, viz „Notes and Notices: The Sign of the Prophet Jonah and Its Modern Confirmation,“ The Princeton Theological Review 26 (říjen 1928): 618-21. Pro širší důležitost knihy Jonáš, viz John W. Wenham, Christ and the Bible (Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 1973), s. 14-15, 74–75.
[2] Viz John C. Whitcomb, Jr., „Donald B. Fullerton: Missionary Recruiter,“ Grace Seminary Spire, Září-Říjen, 1974, s. 4-5.
[3] Edward John Carnell popsal podobnou frustraci, která ho nakonec vedla k tomu, aby přijal svůj „ověřovací přístup“ ke křesťanské apologetice: „Pamatuji si, že když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, někteří lidé mi při pouličních evangelizacích položili otázky ohledně mé křesťanské víry, které jsem nedokázal zodpovědět. Připadal jsem si trapně, byl jsem frustrovaný, a tak jsem prakticky okamžitě přestal svědčit“ („How Every Christian Can Defend His Faith,“ Moody Monthly, Leden, 1950, s. 312; srov. Gordon R. Lewis, Testing Christianity’s Truth Claims [Chicago: Moody Press, 1976], s. 38-40, 176–295; a David A. Fraser, „A Reasonable Faith: The Apologetic of Edward J. Carnell,“ Studia Biblica et Theologica 5 [Říjen 1975]: 55-68).
[4] Práce Francise Schaeffera často budí dojem, že jedině obdarovaní filozofové dokáží z moderní mysli „odstranit clonu“ samolibosti (srov. The God Who Is There [Chicago: Inter-Varsity Press, 1968], s. 129; srov. s. 19, 90, 101, 109, ale s. 125, 133-35). Osobní návštěva v L’Abri pomáhá tento dojem změnit (srov. s Thomas V. Morris, Francis Schaeffer’s Apologetics: A Critique [Chicago: Moody Press, 1976], s. 80; Edith Schaeffer, L’Abri [Wheaton, IL: Tyndale House Publishers, 1969], s. 123; a Kenneth C. Harper, „Francis A. Schaeffer: An Evaluation,“ Bibliotheca Sacra 133 [Duben-Červen 1976]: 140-42).
[5] Například John Warwick Montgomery směle tvrdí: „Nekřesťanské pozice je třeba zničit fakty a následně křesťanské náboženství fakty podložit. Cokoliv menšího znamená zbavit se povinnosti hlásat v tomto padlém světě evangelium“ („Once Upon an A Priori,“ v Jerusalem and Athens, ed. E. R. Geehan [Nutley, NJ: Presbyterian and Reformed Publishing Co., 1971], s. 388). W. Stanford Reid ve své ostré kritice tohoto povrchního přístupu uzavírá, že Montgomery „zcela ignoruje účinek hříchu na člověka; věří, že křesťan může přesvědčit nevěřícího o pravdě evangelia argumentací z historie. Tím přinejmenším implicitně popírá potřebu díla obnovy v člověku Duchem Svatým“ („Subjectivity or Objectivity in Historical Understanding,“ v Jerusalem and Athens, s. 419).
[6] Srov. S. Lewis Johnson, „The Universality of Sin,“ Bibliotheca Sacra 131 (Duben-Červen 1974): 163-72.
[7] „Studium Písma ukazuje, že koncept srdce označuje vnitřní „kontrolní centrum“ lidské bytosti. Právě z něj vychází život (Přísloví 4,23). Právě zde sídlí lidský charakter (Lukáš 6,45), a tak se jedná o aspekt člověka, na kterém Bohu záleží nejvíce (1. Samuelova 16,7; 1. Tesalonickým 2,4). Srdce je sídlem všech duchovních (Přísloví 3,5), morálních (Marek 7,20–23), intelektuálních (Židům 4,12), na vůli založených (Daniel 1,8) a emočních (Přísloví 15,13) aspektů života člověka“ (Reneld E. Showers, „The New Nature“ [Th.D. dizertace, Grace Theological Seminary, Květen, 1975], s. 52).
