Křesťanská nakladatelství zaplavila v posledních letech evangelikální svět svědectvími lidí, kteří tvrdí, že se při zážitku blízké smrti ocitli v nebi. Jejich příběhy podrobně popisují, jak vypadá nebe, kdo tam přebývá a co se v nebeské sféře děje. Když ale porovnáme jejich tvrzení s Písmem, ukáže se, že se jedná jen o výplody lidské představivosti, a ne o pravdivá vidění nebe, jak jsou popsána v Božím slově.

Jeden z příběhů na toto téma, který američtí evangelikální křesťané znají nejlépe, Nebe opravdu je, [1] byl zfilmován a v kinech se objevil v dubnu roku 2014. Jedná s o příběh čtyřletého chlapce jménem Colton Burpo, který při operaci prasklého slepého střeva málem přišel o život a zároveň se při tom dostal do nebe, nebo tak tomu alespoň věří jeho rodiče. Colton popisuje nebe plné fantaskních úkazů a zvláštních detailů, které nesou všechny znaky živé představivosti dítěte. Na Coltonově vizi nebe není nic transcendentního nebo zvlášť poučného. Úplně mu chybí sláva, která lidem vyráží dech a která je patrná pokaždé, když Bible popisuje nebeskou říši.

Příběhy jako je ten Coltonův jsou nebezpečné, protože čtenáře klamou. Předkládají jim pokroucený a nebiblický obraz nebe a čtenáři pak vstřebávají subjektivní, pověrčivý a mělký druh duchovna. Studium mystických příběhů o údajných návštěvách posmrtného života přináší jen zmatek, rozpory, falešnou naději, špatné učení a spoustu podobného zla.

Studium mystických příběhů o údajných návštěvách posmrtného života přináší jen zmatek, rozpory, falešnou naději, špatné učení a spoustu podobného zla.

Žijeme v sebestředné společnosti a pohlcení sebou samým se projevuje i v příbězích lidí, kteří tvrdí, že se dostali do nebe. Mluví, jako by viděli ráj v zrcadle a sami byli pěkně v popředí celého vidění. Hovoří poměrně málo o Bohu a jeho slávě. Bible naopak říká, že Boží sláva je přesně to, co nebe naplňuje, ozařuje a definuje. Pisatelé těchto příběhů se ale zaměřují na podrobnosti toho, jak se cítili, jaký prožívali klid, štěstí a útěchu, jak získali různé výsady a pochvaly, kolik prožili zábavy nebo jak byli osvíceni. Soustřeďují se i na to, kolik věcí, které není možné vyčíst z Písma, nyní plně chápou. Jednoduše, oslavují sami sebe a sotva si všímají Boží slávy. Vyzdvihují všechno možné, kromě toho, co je na nebi nejdůležitější.

Je úplná pravda, že nebe je místem dokonalé blaženosti, nepoznamenané zármutkem a hříchem, místo plné jásotu a radosti, kde vládne milost a pokoj. Nebe je také místem, kde jsou uloženy pravé poklady a věčné odměny pro vykoupené. Každý, kdo stráví věčnost v nebi, tam jistě zakusí víc radosti a slávy, než co může naše padlá mysl nyní chápat, a nekonečně víc, než si jakákoliv padlá bytost zaslouží. Kdyby ale bylo možné, abyste se dostali do nebe a pak se vrátili a vyprávěli o tom ostatním, toto určitě nejsou věci, které by se vám vryly do srdce a mysli.

Bez pochyb byste byli pohlceni majestátem a milostí Toho, jehož sláva nebe naplňuje.

Mnoho čtenářů bohužel nerozlišuje dobro od zla a bere tyto postmoderní příběhy o nebi vážně. Obrovské prodeje a dalekosáhlý vliv takových knih by ale měly vážně znepokojovat každého, kdo skutečně miluje Boží slovo.

Co Bible říká

Není žádný důvod věřit někomu, kdo tvrdí, že se dostal do nebe a pak se vrátil na zem. Jan 3:13 říká, že „Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.” A Jan 1:18 říká: „Boha nikdy nikdo neviděl.“

Čtyři bibličtí autoři skutečně prožili vidění nebes, ale nebyly to zážitky blízké smrti. Izajáš, Ezechiel (starozákonní proroci) a Pavel a Jan (novozákonní apoštolové) taková vidění prožili. Další dva bibličtí muži, Míkajáš a Štěpán, nebe zahlédli, ale to, co viděli, je v Bibli jen krátce zmíněno, nikoli rozepsáno do detailu (2 Pa 18:18; Sk 7:55).

Pouze tři z nich později popsali to, co viděli, ale ani jejich popis není příliš detailní (Iz 6:1–4; Ez 1, 10; Zj 4–6). Všichni se soustředili na to, na co se soustředit měli, totiž na Boží slávu. Také zmiňují strach a hanbu v přítomnosti té obrovské slávy. Nic neříkají o všedních věcech, kterých jsou moderní příběhy o nebi plné (jako třeba pikniky, hry, zábava pro mladé, povědomé tváře, zajímavé rozhovory a tak dále). Pavel nám nepředal žádný popis nebe, jen napsal, že o tom, co viděl, není dovoleno promluvit. Zkrátka, biblický popis nebe by se sotva mohl víc lišit od fantastických příběhů o nebi, které se objevují dnes.

Lazar z Betanie onemocněl a zemřel a jeho tělo se rozpadalo v hrobě po čtyři dny, dokud ho Ježíš nevzkřísil (Jan 11:17). Jan věnoval celou jednu kapitolu svého evangelia příběhu o tom, jak Ježíš Lazara vzkřísil z mrtvých. Ale nikde v Písmu není ani nejmenší náznak toho, co se dělo s Lazarovou duší během těchto čtyř dnů. A totéž platí o každém, o kom Písmo říká, že byl vzkříšen z mrtvých, od syna vdovy, kterého vzkřísil Elijáš v První knize královské 17:17–24, až po Eutycha, kterého vyléčil Pavel ve Skutcích 20:9–12. Ani jediná z biblických postav nám nezanechala zaznamenaný příběh o své posmrtné zkušenosti v říši zesnulých duší.

Vstup na zakázané území

Tento nadměrný zájem o nebe, anděly a posmrtný život vychází z tělesné zvědavosti. Bibličtí křesťané by tuto tendenci neměli ani podporovat ani oslavovat. Jakýkoliv směr, který vede člověka k tomu, aby se méně spoléhal na Bibli, s sebou nese vážná duchovní nebezpečí. Zvláště pokud se jedná o něco, co vede naivní duše k pověrám, gnosticismu, okultismu, filozofii New Age nebo k jinému druhu duchovního zmatku. Těmito cestami se bezpochyby vydávají ti, kteří sytí svou morbidní touhu po podrobnostech o posmrtném životě a hltají příběhy lidí, kteří tvrdí, že odešli do říše mrtvých a vrátili se zpět.

Písmo tuto touhu nikdy nenaplňuje. Ve starozákonní době byl každý pokus o komunikaci s mrtvými považován za hřích tak závažný jako obětování novorozenců modlám (Dt 18:10–12). Židovská Písma mluví relativně málo o tom, co se děje s duší po smrti, a Boží lid měl přísně zakázáno po tom pátrat na vlastní pěst. Černá magie a komunikace s mrtvými byly hlavními rysy egyptského náboženství. Převažovaly též ve všech náboženstvích Kananejců. Ale podle Mojžíšova zákona to byl hřích, který se trestal smrtí (Lv 20:27).

Nový zákon rozšiřuje to, co víme o nebi (a o pekle), ale stále nám nedovoluje přidávat si své vlastní subjektivní domněnky ani závěry ze svých zkušeností k tomu, co Bůh jasně vyjevil skrze své neomylné Slovo. Ve skutečnosti máme ve všech duchovních oblastech zakázáno snažit se dozvědět se víc, než co je psáno (1 K 4:6).

Ti, co o nebi chtějí vědět víc, než nám říká Písmo, hřeší: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům,” (Dt 29:29). Biblické zjevení tak stanoví hranice, kam až může naše zvědavost zacházet. Slovy Charlese Spurgeona,

Když si představujeme krásné věci, je to pro nás malá ochutnávka nebe. Ale nemyslete si, že představivost dokáže vyobrazit nebe. Ani když je nejnádhernější, ani když se odpoutá od prachu země, ani když ji unáší obrovské poznání, ani když se udržuje při zemi tou největší opatrností, ani tak představivost nedokáže vyobrazit nebe. „Co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.” Představivost je dobrá, ale ne tak dobrá, aby nám dokázala vykreslit nebe. Nakonec zjistíte, že to, jak jste si nebe představovali, bylo úplně špatně. I kdybyste si vyfabulovali nádherné zámky, zjistíte, že jsou to jen vzdušné zámky a že se vypaří jako pára nad hrncem. Protože představivost nedokáže vystihnout nebe. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo.“[2]

Písmo a to, co v něm Bůh zjevil, je jediný oprávněný zdroj, na jehož základě můžeme rozvíjet naše chápání nebeského království. Ve skutečnosti nám Boží zapsané Slovo poskytuje pozoruhodně plný a jasný obraz nebe a duchovní říše. Přesto ale Bible nechává mnoho otázek nezodpovězených.

Je třeba, abychom respektovali hranice zjevení, které Bůh sám ustanovil. Je totiž čiré bláznovství spekulovat o něčem, o čem Písmo mlčí. Je hříšné a špatné zkoumat duchovní tajemství okultními způsoby. A je velice nebezpečné naslouchat komukoliv, kdo tvrdí, že ví o Bohu, nebi, andělech a životě po smrti víc než to, co Bůh zjevil v Písmu.

Sláva nebe

Přesto je správné a prospěšné, aby se křesťané srdcem upínali k nebi. Písmo nám přikazuje tento úhel pohledu pěstovat. „Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi” (Ko 3:1–2). „…když nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné; neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné” (2 K 4:18). „Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista” (Fm 3:20).

Podle Židům 11 je tento úhel pohledu podstatou skutečné víry. Ti, kdo mají skutečnou, biblickou víru, chápou, že jsou cizinci a poutníky na této zemi (v. 13). Svou vlast vyhlížejí
(v. 14). „Touží po lepší vlasti, to jest po vlasti nebeské. Proto se Bůh za ně nestydí, je-li nazýván jejich Bohem, neboť jim připravil město“ (v. 16). „Město“, o kterém tento verš hovoří, je nebeský Jeruzalém, nevýslovně krásné místo, samotné hlavní město nebe. Bude věčným příbytkem vykoupených. Není divu, že jsou křesťané tímto tématem uchváceni.

Jakkoli moc jsou lidé zvědaví na to, jak vypadá nebe, když hltají senzační či scestné představy o něm, vytvořené z různých zážitků blízké smrti, ve skutečnosti nemyslí na to, co je nahoře. Pokud je bezchybná biblická pravda, kterou nám Bůh zjevil, jediným spolehlivým a dostupným zdrojem poznání o nebi (a skutečně jím je), potom by měla právě ona pohltit naše srdce a mysl, a nikoli sny a spekulace lidské představivosti.

Autor: John MacArthur

Zdroj: http://www.answersingenesis.org/articles/am/v9/n2/visits-to-heaven.

[1] V češtině vydalo knihu nakladatelství Návrat domů v roce 2011. V anglickém originále se kniha jmenuje Heaven Is for Real: A Little Boy’s Astounding Story of His Trip to Heaven and Back (Nashville: Nelson, 2010).

[2] Charles H. Spurgeon, The New Park Street Pulpit, 6 vols. (London: Passmore & Alabaster, 1856), 2:18.