Mark Dever správně popisuje výkladové kázání jako takové, „jehož hlavní myšlenka je totožná s myšlenkou biblické pasáže, ze které dané kázání vychází“. Slyšel jsem již mnoho rádoby výkladových kázání, jež však měla přes veškerou snahu autorů ke skutečnému výkladovému kázání daleko. V tomto článku uvádím sedm nástrah, kterým se kazatel musí vyhnout, usiluje-li o výkladové kázání. Pokud se jich dopustí, znamená to, že buď nesprávně určil hlavní myšlenku daného biblického textu, nebo se o to ani nesnažil, a jeho kázání tedy vůbec žádným kázáním není.

1. Neporozumění hlavní myšlence výchozího textu – „ničím nepodložené kázání“

Takové kázání slýcháme, když kazatel říká různé ať už pravdivé či nepravdivé věci, které však vůbec nevycházejí ze správného pochopení dané pasáže. Příčinou bývá zejména nedbalost a opomíjení skutečného obsahu vykládaného oddílu. Například když se kazatel na základě určitého překladu prvního verše 1. kapitoly listu Efezským rozhodne hovořit o bratrství v Kristu, přestože v originálním textu se slovo bratři ani nevyskytuje. Anebo opomíjení kontextu. Příkladem může být výklad pasáže o Davidovi a Goliáši, ve kterém se kazatel ptá: „Kdo je tvůj Goliáš a jakými pěti oblázky jej můžeš skolit?“

Pokud kazatel nehledá poctivě hlubokou pravdu Božího Slova, aby určil hlavní myšlenku svých kázání, pravděpodobně se při jejich přípravě nechá strhnout vlastními preferencemi. Protože „káže-li někdo pravidelně jinak než výkladově, bude mít tendenci vybírat si jen taková témata, která zajímají jeho samotného“ (Nine Marks, 41). A shromáždění pak nebude přijímat celé poselství, které pro ně Bůh připravil.

Poučení závěrem: Kazatelé musí cele porozumět vykládanému textu před tím, než začnou psát svá kázání. Zběžné přečtení nestačí. Kazatelé musí dovolit Bohu, aby určoval, čím mají být syceny jeho ovečky; jedině tak totiž zabrání jejich podvyživení.

2. Opomíjení hlavní myšlenky – „kázání s dobrým startem”

Náš druhý bod se podobá tomu prvnímu. Jedná se o kázání, kdy kazatel chápe hlavní myšlenku pasáže a zmíní ji, ale posléze stráví zbytek času mluvením o něčem, co je druhořadé, ale co jej pravděpodobně zaujalo mnohem více. To, co říká, tedy vychází z vykládaného textu, není to však hlavní myšlenkou. Příkladem takového opominutí je kázání, kdy výchozím textem je 3. kapitola Janova evangelia, přičemž kazatel stráví většinu času rozebíráním toho, zda je či není křesťanovi dovoleno požívat alkohol.

3. Hlavní myšlenka zůstane bez jakékoli praktické aplikace do každodenního života posluchačů – „čistě výkladové kázání“

Některá kázání prezentovaná jako výkladová jsou nezáživná, irelevantní a zůstávají bez odezvy, a není divu! Vždyť se rovnají četbě výkladového komentáře. Každá věta je pravdivá a odpovídá danému textu, ale přesto to není kázání. Je to spíše odborná přednáška, ve které se naučíme mnoho řeckých slov a také jaký typ syntaxe Pavel používal, ale nedozvíme se nic o Božím charakteru ani o podstatě lidského srdce. Takové kázání se dotkne jen a pouze intelektu posluchačů. Opravdové výkladové kázání samozřejmě podává informace našemu intelektu, musí se však také dotýkat srdcí a pobízet vůli.

4. Hlavní myšlenka je aplikována do života úplně jiného shromáždění – „irelevantní kázání“

Pokud se kazatel ve svých kázáních příliš věnuje problémům cizích lidí, může ve svém sboru vzbudit pýchu. Buď hlavní myšlenku biblického textu aplikuje do života nevěřících, což zní, jako kdyby Písmo nemělo co říci církvi samotné, nebo ji aplikuje na konkrétní problém, který se však jen zřídkakdy v jeho shromáždění objevuje. Proto se lidé začnou dmout pýchou a jsou, jako farizeus v Ježíšově podobenství, vděční, že nejsou jako ti druzí. Výsledkem takového kázání není pokání a víra, ale myšlenky typu: „Kdyby tak tohle kázání slyšela paní Nováková!“ a nebo „Tohle kázání by určitě mělo zaznít ve sboru v Horní Dolní!“

5. Hlavní myšlenka je špatně aplikována – „kázání, které minulo cíl“

Někdy může dojít k nepochopení hermeneutického rozdílu mezi původním textem a současnou církví. V takovém případě kazatel nevhodně aplikuje něco, co mělo sloužit původním adresátům původního textu, přímo do života současných posluchačů. Například pokud kazatel nezastává správnou biblickou teologii uctívání, může se stát, že pasáže, které mluví o starozákonním chrámu, bude mylně aplikovat na novozákonní shromáždění a církevní budovu. Správným výkladem by však bylo, že tyto texty docházejí naplnění v Kristu a jeho lidu.

6. Hlavní myšlenka je kázána bez ohledu na žánr biblické knihy, ve které se pasáž nachází – „doktrinální kázání“

Bůh se rozhodl promluvit k nám mnoha různými způsoby. Příliš mnoho kazatelů však tohoto faktu nedbá, a proto biblické příběhy, poezie, epištoly i proroctví zní v jejich podání úplně stejně jako řada věcných prohlášení. Kázání samozřejmě musí sdělovat věcnou pravdu, ale nemělo by zůstat pouze u ní. Literární kontext pasáže by měl způsobit, že výklad Písně písní se bude lišit od výkladu páté kapitoly listu Efezským. Obě pasáže mohou mít podobnou hlavní myšlenku, která je ale pokaždé vyjádřena jiným způsobem. Rozmanitost Božího Slova by v kázání neměla být potlačována.

7. Hlavní myšlenka pasáže je kázána bez zmínky o dané pasáži samotné – „useknuté kázání“

Takové kázání možná neobyčejně zasáhne mysl, srdce i vůli posluchačů, ti ale přesto odejdou s nepochopením, jak se to, co vyslechli, vztahuje k dané pasáži Písma. Neobsahuje-li kázání nic, čemu by se dalo říkat výklad, jedná se pravděpodobně o opak výkladového kázání. Bůh do svého Slova vložil konkrétní záměr, jehož si je ale plně vědom jen kazatel sám. Posluchači tak pravděpodobně odejdou domů s myšlenkou: “To bylo ale nádherné kázání!”. O kolik lepší by však bylo, kdyby odcházeli s myšlenkou: „To je ale nádherná pasáž z Písma!“

Výkladové kázání je pro zdraví církve nesmírně důležité, protože nechává působit celé Boží slovo na celou Boží církev. Kéž si Pán připraví své kazatele tak, aby jeho Slovo bylo slyšeno a zachováváno.

Autor: Mike Gilbart-Smith je pastor Twynholm Baptist Church ve Fulhamu, v Anglii.

Poznámka redaktora: Předchozí verze tohoto článku byla publikována na http://9marks.org/article/expositional-imposters/