Vždycky jsem byl baptistou. Na střední škole říkali mí letniční a charismatičtí kamarádi našemu sboru „škrobení vyvolení“. Nerozuměl jsem, jak to myslí, dokud jsem se na pozvání kamaráda nezúčastnil charismatické bohoslužby probuzení.
V Prvním baptistickém sboru jsme zpívali ze zpěvníků a tiše naslouchali kázání Slova. Občasné „amen“ nebo „amen, bratře“ byly asi tak největší projevy zmatku při bohoslužbě.
Kdybych řekl, že zkušenost s charismatickým stylem uctívání pro mě byla nová a neobvyklá, byl by to poměrně slabý výraz.
První večer jsem slyšel mnoho kázání v jazycích. Stal jsem se svědkem nekontrolovatelného smíchu („smíchu Ducha Svatého“, jak jej nazývají), omdlévání, hlasitého pláče a nářku, různorodých proroctví, od předpovědí vysvobození z bolestí hlavy a rakoviny po prognózy vylití Božího hněvu na všelijaká americká města. Viděl jsem, jak nějaký pán a paní běhali dokola kolem modlitebny. Jakýsi mladší pán nadskakoval v rohu a zmítal sebou, jako by se držel elektřinou nabitého drátu. V řadě lavic za mnou zase nějaká paní chválíc Pána skákala a divoce u toho šermovala rukama.
V jednu chvíli se mě jiná starší paní zeptala, jestli chci, aby na mě vložila ruce a aby tak byly naplněny mé potřeby. Přestože jsem si připadal velmi potřebně, nervózně jsem to odmítl.
Po pár takových setkáních se mě kamarád, který věřil v pokračování nadpřirozených darů, zeptal na dojmy. Vyjádřil jsem hluboké rozpaky nad tím, co jsem viděl, ale uznal jsem, že si nejsem jistý, jestli nešlo o skutečné projevy práce Ducha Svatého. Stavěl jsem se k tomu skepticky, ale nechtěl jsem to hned shodit ze stolu jako projev tělesnosti, protože jsem se bál, abych se nestavěl na odpor Božímu dílu.
Bystře se mě zeptal: „Pokud není naše mluvení v jazycích opravdové a pokud lidé neomdlévají a nedělají všechny ty další věci, protože jsou pod mocí Ducha Svatého, co se děje?“ Řekl jsem mu, že si nejsem jistý, a přestože jsem do velké míry přesvědčen o tom, že nadpřirozené dary ustaly s prvotní církví, dodnes mi vrtá hlavou, co působí tak silné tělesné i citové rozrušení.
V polovině devadesátých let se podobné věci děly mezi charismatiky a letničními v Torontu nebo v Pensacole. Duchu Svatému se přičítalo zázračné uzdravování, „svatý smích“, „surfování v Duchu“ a dokonce i to, že z nebe padal zlatý prach a andělská křídla.
Dnes můžete takové kontroverzní věci vidět na místech jako sbor Bethel v kalifornském Reddingu a ve spoustě dalších charismatických sborů a organizací napříč zeměkoulí.
Zkoumejte duchy
Můžeme říci, že některé z těchto projevů jasně překračují rámec Písma, nicméně to, že se mezi evangelikály stále vyskytují, vyvolává tytéž otázky, které mi kamarád položil před více než dvěma desetiletími: Co takové chování působí? Jsou důsledkem skutečného vylití Ducha Svatého, nebo se jedná o moc sugesce či emoce utržené ze řetězu? Nebo jsou to, jak někteří tvrdí, satanské podvrhy?
Písmo po nás žádá, abychom duchy zkoumali a rozlišovali, jestli jsou z Boha (1J 4, 1). Pro Izraelity nebyla největší hrozbou pohanská kultura, která jejich tábor obklopovala, nýbrž falešní proroci, kteří povstávali v jejich středu a byli proslulejší než proroci skuteční, a také k sobě přitahovali větší davy.
Při zběžném pohledu se uctívání zlatého telete Izraelem podobá skutečnému probuzení se vším jeho pozlátkem, vždyť jej oslavoval veliký a hlučný dav (Ex 32). Ale byl to pravý opak životodárné, Duchem vedené bohoslužby.
Edwardsovy „rozlišovací znaky“
Je nasnadě, že nejsme první, kdo se s touto otázkou potýká. Zdá se, že každé probuzení ode dne Letnic bylo směsí zlata a strusky, pšenice a plev, a někdy bylo potřeba hluboce biblicky a teologicky rozvažovat, aby je člověk dokázal odlišit.
Bylo tomu tak ve 30. a 40. letech 18. století při slavných probuzeních v Americe a Anglii, kterým dnes říkáme První velké probuzení. Při kázání Jonathana Edwardse (1703–1758), George Whitefielda (1714–1770) a mnoha dalších byl mocně vylit Duch Svatý a tisíce lidí na obou stranách Atlantiku se obrátily k Bohu.
Bylo zjevné, že mnoho lidí žilo pod vlivem Ducha Svatého, ale Edwards i další přiznávali, že se při probuzení vyskytovaly podivnosti a problémy. Jednalo se o radikální citové i tělesné projevy podobné těm, které jsem popsal výše. Někteří církevní vedoucí o těchto excesech mluvili s pohrdáním jako o „neslýchaném zanícení“ a probuzení kvůli nim kritizovali. Jiní je rovnou odsoudili jako Satanovo dílo.
V odpovědi na to vzešlo z Edwardsova pera dílko Rozlišovací znaky díla Ducha Svatého (1741), v němž hodnotil probuzení ve světle 4. kapitoly 1. listu Janova. Věnuje se v něm „neutrálním znakům“, tedy věcem, které pravost práce Ducha Svatého ani nepotvrzují, ani nevyvrací.
Edwardsovy Rozlišovací znaky jsou zdrojem uvážlivé moudrosti, která nám pomůže oddělit zrno od plev při hledání odpovědí na otázky, jaké mi položil kamarád a na které se v průběhu historie ptali mnozí další.
Neutrální znaky
V první části Rozlišovacích znaků Edwards stručně hodnotí jevy, které nemusí nezbytně ukazovat na práci Ducha Svatého. Jedná se mimo jiné o:
- Účinky na tělo. Citové nebo tělesné reakce jako padání do mdlob nebo vykřikování nejsou nezbytně znaky, které dotvrzují působení Ducha. Při Prvním velkém probuzení sebou někteří zmítali, trhali a smáli se, Edwards ale upozorňoval, že to lze přičítat i takovým okolnostem jako je typ osobnosti nebo tendence k radikálnímu chování v citovém vypětí, a že se vůbec nemusí jednat o Ducha. Jak se tělo a city chovají pod vlivem Ducha totiž Bible jasně nepopisuje.
- Citové rozrušení. „Uchvácení duše“ Kristovou krásou a láskou může člověka úplně ochromit, míní Edwards, a může mu rozjitřit city. Varoval ale, aby lidé nedělali z citových projevů posvátnou krávu, protože lidé s jiným temperamentem nemusí reagovat tak radikálně, a přesto mohou být pod vlivem Ducha.
- Přímé osobní zjevení. Mezi dnešními charismatiky často uslyšíte: „Bratře, mám pro tebe slovo od Boha.“ A někdy to může být i biblický verš. Ale Edwards upozorňoval, že Satan Bibli zná a verše dovede sypat z rukávu a překrucovat je, přesně jako když pokoušel Ježíše. Proto se různým pohnutkám mysli nedá vždy věřit, a to ani tehdy, když se týkají Písma.
Vedoucí osobnosti probuzení i ostatní, kteří jej zažili, dělali mnohá chybná rozhodnutí, a probuzení, upozorňoval Edwards, tak trpěla satanovými klamy. Pokaždé je třeba rozlišovat a přistupovat k nim s největší opatrností.
Kladné znaky
Tak jak tedy práce Ducha Svatého vypadá? Edwards rozpoznal pět druhů důkazů, které doprovází skutečné vylití Ducha.
- Hluboká a trvalá láska ke Kristově osobě a dílu.
Když v člověku mocně působí Duch Svatý, pak se v dotyčné či v dotyčném probudí hluboké city pro evangelium Ježíše Krista. Věřící se nejvíc ze všeho raduje v Kristu. Duch navíc nevyvyšuje sebe, ale Krista.
- Touha po umrtvování hříchu a zpřetrhání pout světskosti.
Díky vlivu Ducha Svatého nenávidí znovuzrození křesťané hřích a zároveň touží po svatosti. Čím dál méně si váží různých světských potěšení, a to i když se nejedná o nic špatného.
- Hluboká láska k Božímu Slovu a touha sytit se jím.
Jelikož je Písmo Božím Slovem, které vede hříšníky ke Kristu a po stezkách svatosti, Edwards poznamenává, že by Satan určitě v lidech nikdy touhu po Slovu nepůsobil. „Ďábel na svatou Bibli vždy jen nevražil a sočil,“ napsal Edwards. „Dobře ví, že je světlem, které rozvrací království temnoty.“
- Neochvějné přesvědčení o zdravé doktríně.
Duch nikdy nepovede věřícího k tomu, aby uvěřil nauce, kterou Písmo neučí. Tam, kde Duch skutečně působí, dosvědčuje lidem, že Bůh je svatý, věčnost je skutečná a že den zúčtování jistojistě nadejde. Ti, jimž byly slepé duchovní oči otevřeny, na tom pevně stojí.
- Čím dál větší láska k Bohu a lidem.
Když Duch Svatý v křesťanech skutečně působí, vede je k pokoře a ke vzrůstající nesobeckosti. Láska k Bohu nutně povede k lásce k bližnímu. Když si uvědomujeme nádherné bohatství milosti, kterou dostáváme zdarma a svrchovanou Boží lásku v Kristu k nám, klíčí láska i v nás samých. Dopadá na nás pocit naší vlastní nehodnosti, protože jsme Boží nepřátelé a nenávidíme Jeho i Krista a uznáváme, že v nás není nic znamenitého ani spravedlivého.
Moudrost pro dnešní dobu
Někteří charismatici si Edwardse přivlastňují, protože o něm tvrdí, že se k okázalým projevům pokračování duchovních darů stavěl vstřícně. Ale v kázání na 1. Korintským 13, které bylo po jeho smrti vydáno pod názvem Ovoce křesťanské lásky, naopak uvádí argumenty ve prospěch ustání nadpřirozených duchovních darů s prvotní církví. Myslím, že z jeho vhledu do probuzení mohou čerpat jak ti, co v pokračování duchovních darů věří, tak ti, co v něj nevěří.
Jak by nám ohledně dnešních domnělých probuzení Edwards poradil? To se nikdy nedozvíme, ale na základě jeho hlavních myšlenek k probuzení bych odhadl, že nám udělí čtyři rady.
- Střežte se, abyste vše nepřijímali jako od Pána. Na vahách Božího Slova duchovní zážitky pečlivě zvažujte. Jestli spolu nekorespondují, považujte je za nepravé.
- Ne každý duch je svatý. Jak píše R. C. Sproul, Duch svatosti je také Duchem pravdy a pravda Písma, které sám inspiroval a které objasňuje, jeho působení dotvrzuje. Pokud „duch“ nevede k hlubší lásce k Písmu a k většímu zanícení pro Ježíše, nejspíš bude falešný.
- Měli bychom se stavět skepticky k hnutím, která odvádí pozornost od místní církve a její služby Slova. Moderní probuzenecká hnutí se soustředí spíš okolo osobností, které je vedou, a paracírkevních organizací, ve kterých se odehrávají. Ať záměrně, či neúmyslně tím odvádí pozornost od běžných prostředků milosti, které jsou k dispozici v místní církvi, zvláště pak kázání Bible.
- Podobná hnutí vytváří podmínky pro to, čemu říkám „duchovnost blesku“. Účastníci bývají povzbuzováni, aby usilovali o svatost skrze silné emocionální prožitky tam, kde je udělují vybraní učitelé – náhle do vás uhodí duchovní blesk a budete hned svatější. Taková praxe je ale pravým opakem toho, jak Bible vyobrazuje postupné posvěcování skrze běžné Boží prostředky milosti, které je pomalé a trvá celý život. Co se týče kultu osobnosti, Edwards směřoval konvertity od sebe k Ježíši, od probuzeneckých srazů do místní církve. A tam, kde dnes Duch skutečně působí, se bude dít totéž. O prorocích, ať už pravých nebo falešných, Ježíš prohlásil, že je poznáme po ovoci (Mt 7, 16).
Takže jak bych kamarádovi odpověděl dnes? Pořád jsem skeptický k tomu, co jsem před dvaceti lety viděl a souhlasím s Edwardsem, že setkání s Božím Duchem by mělo vést k radikálně proměněnému životu, a to jak mezi škrobenými vyvolenými, tak mezi zapálenými charismatiky.
Autor: Jeff Robinson
Poznámka redaktora: Tento článek nejdříve vyšel na stránkách The Gospel Coalition originally published
