Bůh kazatele povolává k tomu, aby byl především teologem

Napsal Derek J. Brown.

V soudobém kulturním prostředí se tomu těžko věří, ale bývaly doby, kdy byl za předního intelektuála ve městě považován kazatel. Kazatelé toho snad dávno ztraceného období byli bezpochyby velkými znalci Bible a zastávali dobře podložená a hluboká doktrinální přesvědčení, nicméně byli také vzděláni v ostatních důležitých vědních oborech – literatuře, ekonomii, politice, filosofii a přírodních vědách. Byli proto schopni s duchovním i intelektuálním vhledem do těchto oblastí promítat biblické pravdy, a tak svému stádu pomáhat o hlavních církevních i společenských trendech přemýšlet teologicky.

Kazatel byl ale především teologem. Dnes už ale kazatelskou službu takto nevnímáme. Označíme-li někoho za kazatele i teologa, zní to v nejhorším případě dokonce jako protimluv, jelikož kazatel se má především starat o duchovní blaho svých oveček a teolog se má lidí stranit, obklopovat se knihami a pohybovat se na akademické půdě.

Takže i přes to, co nás učí dějiny, kazatel, který je zároveň teologem, je, zdá se, v dnešní církvi nemyslitelný.

Alespoň částečně je to tím, že současná církev na kazatele nakládá povinnosti a očekávání, které teologickou práci ztěžují či jí přímo brání. Jak tvrdí Owen Strachan – kazatel je považován hlavně za „vedoucího, organizátora, administrativního správce, osobního kouče, inspirátora, řešitele nekonečných potíží, duchovního pragmatika a kdo ví co ještě“. Když se kazatel zaobírá tím, jak by se zapojil do důležité doktrinální nebo kulturně-společenské debaty, či by se věnoval psaní o teologických tématech a přispěl tak ke křesťanskému akademickému uvažování v širším měřítku, pokládá se to za zbytečné fantazírování. Jeho role i časová omezení takové úsilí totiž znemožňují.

Kazatelskou službu v Evropě změnilo osvícenství

Ale to, jak odlišně roli kazatele současníci vnímají je také projevem obrovské propasti mezi církví a univerzitami, která se posledních 300 let pomalu ale jistě zvětšuje. Protože osvícenství (cca 1685–1815) biblickou autoritu od rozumového bádání zcela oddělilo. Křesťanský kazatel tak může do oblastí mimo náboženství přispět jen minimálně. Jak se Evropou šířila osvícenská nedůvěra k autoritě, lidé si začínali myslet, že křesťanská teologie funguje jen ve sféře „víry“, zatímco ostatní vědní obory, a zvláště přírodní vědy, operují na bázi „rozumu“. Víra se zabývala soukromými a neprůkaznými otázkami, kdežto rozum se věnoval těm veřejným a empirickým. Za hlavní prostředek, díky němuž může k všeobecnému poznání dojít každý, se pokládal jen a pouze rozum bez pomoci Božského zjevení.

A teologie již nepopisovala objektivní pravdu o Stvořiteli a Jeho cestách, nýbrž se stala sbírkou nedokazatelných tvrzení, která nemají k ostatním studijním disciplínám žádný směrodatný vztah. Oddělení víry od rozumu nevyhnutelně vedlo k odluce církve od akademického bádání. Gerald Hiestand a Todd Wilson poznamenávají: „V průběhu osmnáctého a devatenáctého století se evropské univerzity, které byly ve valné míře založeny, aby sloužily církvím, a tak také dlouho fungovaly, postupně přerodily ve státní instituce. Ze sociologického hlediska byl ovocem tohoto institučního rozdělení fakt, že se přestalo očekávat, že by kazatelé mohli jakkoliv významněji intelektuálně obohatit zbytek společnosti. Zato teologové – akademici byli zahrnováni obdivem.“

Roli kazatele v Severní Americe změnily 3 faktory

Samozřejmě bereme v potaz, že osvícenství podkopalo roli kazatele i v Severní Americe, nicméně okolnosti, které vedly k rozdělení mezi církví a univerzitou zde, se od těch evropských poněkud odlišují. Rozdělení mezi pastorální službou a teologickou prací prohloubily zejména tři hlavní skutečnosti koloniálního a postkoloniálního života: 1) urbanizace, 2) revoluční válka, 3) rozvoj teologických škol.

Jak David Wells ve své knize No Place for Truth zdůrazňuje – předtím, než se malá a daleko od sebe rozptýlená městečka amerických kolonií začala významněji populačně rozrůstat, každé mělo obvykle jednu církev s jedním kazatelem, přičemž sbor se obvykle nacházel přímo v srdci společenského a duchovního života města. Díky tomuto společenskému uspořádání se kazatel aktivně účastnil na občanském i duchovním životě městečka a jeho vliv na něj byl značný. Kazatel byl patrně tou nejvzdělanější osobou ve městě. Příprava na službu probíhala především v rámci církve, mladí muži se učili teologii i pastorační dovednosti přímo od kazatele.

Jak se ale města rozrůstala, jeden sbor už nestačil. Kazatelé, kteří se dříve těšili značnému vlivu na veřejný a kulturní život, zjišťovali, že jejich váženost i společenské postavení upadá. Duch demokracie a společenského rovnostářství probuzený Revoluční válkou navíc přesvědčil novou generaci duchovních vedoucích, že teologické vzdělání, ať už v církvi nebo jinde, již pro službu potřeba není. Tvrdili, že spousta teologického biflování byla pravé zbožnosti jen na překážku a že Boží služebník pro hlásání evangelia a duchovní růst potřebuje jen Ducha a Písmo, někdy skoro ani to ne.

Na počátku 19. století bylo v Severní Americe také založeno několik teologických škol. Takže zatímco v koloniálním období spadalo teologické vzdělávání pod místní církev, s rozvojem teologických škol se příprava na pastorální službu přesunula do institucí mimo sbor. A do poloviny devatenáctého století byl kazatel – teolog v Severní Americe nahrazen teologem – profesorem.

Od té doby, co oddělování církve a akademické sféry v Evropě a Severní Americe před čtyřmi sty lety začalo, se propast mezi úlohou kazatele a prací teologa jen zvětšuje a prohlubuje. Toto směřování ale pro církev ani pro akademickou sféru prospěšné není.

Obě instituce budou trpět tím, že kazatelé vnímají svou roli coby manažera, duchovního kouče, šéfa firmy či koordinátora společenských akcí a teologové z povolání se čím dál víc vzdalují potřebám církve a specializují se na úzce zaměřené obory (jimž dokáže porozumět jen hrstka vysoce vzdělaných teologů). Předkládám tři důvody, proč bychom měli začít vyžadovat, aby v místní církvi opět sloužili kazatelé, kteří jsou zároveň teology.

  1. Kazatel a zároveň teolog je biblický požadavek

Kvůli tomu, že se církev k teologii staví dosti laxně, duchovně slábne, ve společenských otázkách je ochotná ke kompromisům a je náchylná k nebezpečným doktrinálním trendům. A naopak hrozí, že pokud se křesťanský teolog čím dál méně zajímá o skutečné potřeby církve, bude vytvářet spisy, které mají jen malý teologický a duchovní prospěch pro tu nejdůležitější instituci na světě – tělo Kristovo. Ale skutečně na pováženou je, že současná situace pokračuje samospádem dál. Pokud nedojde ke zcela zásadním změnám v církevní i akademické kultuře, propast mezi kazatelem a teologem se bude v průběhu času jen prohlubovat.

Ale kvůli Kristově nevěstě nad tím nemůžeme jen rezignovaně pokrčit rameny. Krok po kroku, církev po církvi a kazatel po kazateli se můžeme znovu dopracovat k tomu, že kazatelé budou k Boží slávě a pro věčné dobro Božího lidu zároveň i teology. Pomůže nám, když si připomeneme, že vzor pro to, aby kazatel byl zároveň i teologem, nalezneme v Bibli. Nestačí ukazovat na dějinný precedens a vytvářet vize podle rané církve či ideálů 17. století. Ze všeho nejdřív musíme být přesvědčeni, že Bůh kazatele povolává k tomu, aby byl především teologem.

To neznamená, že se musí dopodrobna vyznat ve všemožných úzce vymezených teologických odvětvích, nebo ostatních oblastech poznání, přestože by se o ně do určité míry zajímat měl. Být teologem však znamená věnovat se studiu, ochraně a vyhlašování historické křesťanské nauky v místní církvi (1Tm 1, 3; 4, 6; 6, 3; 2Tm 2, 2; Tt 1, 9; 2, 1; 4, 2). Kazatel se má jako pastýř starat o svěřené stádo (1Pt 5, 2), takže teologií se má zabývat především kvůli svému lidu. Když kazatel důkladně a důsledně zvažuje, jak biblickou pravdu vztáhnout na své stádečko a jeho současnou situaci, projeví se to v kázání, vyučování, učednickém vedení, poradenství i v tom, co píše.

Nicméně povaha kazatelovy práce vyžaduje, aby se zajímal i o širší teologické diskuse a trendy proto, aby mohl chránit svůj sbor před chybnými a neužitečnými směry, a naopak jej zpravovat o těch pravdivých a užitečných. Přesně to dělali pisatelé novozákonních epištol. Ve svém učení se s tehdejšími falešnými naukami a učiteli vypořádávali (Ga 1, 1:8–9; 3, 9; 4, 3:1–2; 2Pt 2, 1 a dále).

V praxi to znamená, že kazatel bude mít díky pravidelné teologické četbě, účasti na konferencích a vlastnímu výzkumu přehled o idejích, o kterých se aktuálně na akademické úrovni diskutuje. Takovéto studium ale není pro kazatele jen pouhým koníčkem. Kazatel, který se k teologii staví netečně, je jako pastýř, kterého nezajímají různé druhy vlků. Možná by se tím raději nezabýval, ale v sázce jsou drahocenné životy, takže se musí naučit, jak být, co se týče současných teologických směrů, v obraze.

  1. Kazatele, kteří byli zároveň teology, známe z dějin

Musíme chápat, že v dějinách bylo mnoho kazatelů, kteří byli zároveň i teology. Přestože dnes už kazatelskou roli nikdo nevnímá jako povolání, ve kterém by teolog provozoval své řemeslo, pravdou je, že se jedná o jev nedávný, který je s historickou zkušeností v rozporu. Hiestand a Wilson poznamenávají: „Po většinu církevní historie bylo kazatelské povolání pro teology a biblické badatele povoláním hlavním. Jen si vzpomeňte na teologické velikány dějin a uvidíte, že kazatelské povolání bývávalo s teologickým bádáním slučitelné. Nejenže byl kazatel jako teolog vnímán, svou teologickou práci zasazoval do kontextu místní církve a svých povinností ve službě.“ Owen Strachen vysvětluje:

„[Kazatelé z dob rané církve] se neoddělovali od svého stáda a od služby, aby se naučili teologii, ale obdělávali bohatou půdu Písma v prostředí pastorální práce. . . Nedovedli si představit, že by se vzdali týdenního výkladu Písma, proto aby se mohli stáhnout do teologického rozjímání a hlouběji těžit z biblických nauk. Naopak, když při přípravě na kázání četli Bibli, naskýtala se jim příležitost pro skutečnou teologickou práci, učiněné exegetické hody.“

Když ale nebylo zbytí, tito kazatelé a teologové v jednom se do hloubky zaobírali tehdejšími teologickými i kulturními otázkami, věnovali spoustu času i energie psaní, vyučování, a dokonce i účasti na konferencích, aby dali věci do pořádku a poskytli církvi v širším slova smyslu doktrinální pomoc.

Pojetí kazatele, který je zároveň teologem, platilo v různé míře v rané i středověké církvi a v průběhu reformace. Ale, jak jsme viděli, období, které následovalo po osvícenství, úspěšně přerušilo sepětí mezi úlohou kazatele a teologa ve většině Evropy i Severní Ameriky. Po většinu církevní historie tomu tak ale nebylo. Návrat ke kazatelům, kteří jsou zároveň i teology tak znamená nejen opětovné uplatnění biblického, ale i v dějinách existujícího modelu.

  1. Kazatel, který je i teologem, je pro církev nezbytností

Je třeba chápat, že kazatel, který je i teologem je pro církev nezbytností. Je zcela zásadní, že kazatel vyhlašuje a učí křesťanskou nauku svému místnímu společenství. Svému lidu je pastýřem především tím, že Bibli vykládá z kazatelny nebo od řečnického pultíku a při poradenství. Gró jeho teologické práce se tak bude každý týden odehrávat při přípravě kázání a vyučování, při kázání, psaní a poradenské službě. Bude také sledovat nejnovější akademické počiny, aby svůj lid chránil před nebezpečnými teologickými trendy, a bude mít přehled o nových duchovních zdrojích, které by jeho lidu byly k užitku.

Nicméně i církev v širším slova smyslu kazatele, který je i teologem, nezbytně potřebuje. Tudíž kazatelé, kteří jsou zároveň i teology by měli být povzbuzováni, aby se nad rámec práce v místním sboru, zapojili i do akademické práce, kde by využili své pastýřské zkušenosti, intelekt spojený s precizností a rozsáhlé znalosti různých biblických a teologických témat. Dokud mají akademici možnost specializovat se čím dál úžeji, hrozí jim nebezpečí, že pravá podstata a účel teologie jim zcela unikne.

Některé z nejkřiklavěji nebiblických výroků, které jsem kdy slyšel, vyšly z úst teologů, kteří pole svého akademického zájmu vymezili tak úzce, že úplně ztratili ze zřetele celou vůli Božího slova, nebo se ve svých vysoce odborných úvahách od ostatních izolovali natolik, že si jsou duchovních potřeb běžných křesťanů v prostředí místního sboru vědomi jen stěží. Kazatel a teolog v jednom, který pracuje především pro místní církev, však může svým všestranným rozhledem a pastýřskými zkušenostmi akademické sféře přispět a pomoci jí vytvářet materiály, které budou všeobecné církvi sloužit lépe.

Jak na to?

Jak ale může místní kongregace podpořit a povzbudit svého pastýře na začátku nebo v průběhu jeho snahy o kazatelskou a zároveň teologickou práci? Pokud jsi přesvědčen, že role kazatele je z biblického i historického hlediska skutečně taková, nejdůležitější ze všeho je modlit se, aby pastýř považoval teologickou práci za prioritu svého každodenního úsilí a příprav a aby na ni měl čas. Můžeš se také modlit, aby se kazateli naskytla příležitost zapojit se nějakým způsobem do akademické komunity.

Především role kazatele a teologa v jednom si važ. Když se kazatel, poté co splní své hlavní pastýřské povinnosti, věnuje četbě teologie, psaní, a pokud je to Boží vůle, i publikační činnosti, nedistancuje se tím od skutečného života a jeho dopadů na církev.

Naopak, tím že svá obdarování a zkušenosti tímto způsobem uplatňuje, získává další schopnosti, aby mohl svému stádu sloužit ještě lépe, a zároveň akademické sféře a jejímu teologickému bádání přispívá z perspektivy pastýře, která jí často chybí. Budeme-li o to usilovat a modlit se, snad se ke Kristově slávě a k prospěchu Jeho nevěsty, dokážeme vrátit k praxi kazatelů, kteří jsou zároveň teology.

_____

Derek J. Brown získal svůj magisterský i doktorský titul v oboru teologie na Southern Seminary. Nyní slouží jako pomocný pastor v kalifornském sboru Grace Bible Fellowship of Silicon Valley. Předtím zastával funkci šéfredaktora časopisu The Journal of Discipleship and Family Ministry (Časopis o učednictví a službě rodinám) a pomocného profesora teologie na Southern Seminary.