Archiv autora: Mojmír Adámek

Tři důvody, proč každý kazatel musí být i teologem

Bůh kazatele povolává k tomu, aby byl především teologem Napsal Derek J. Brown. V soudobém kulturním prostředí se tomu těžko věří, ale bývaly doby, kdy byl za předního intelektuála ve městě považován kazatel. Kazatelé toho snad dávno ztraceného období byli bezpochyby velkými znalci Bible a zastávali dobře podložená a hluboká doktrinální přesvědčení, nicméně byli také vzděláni v ostatních důležitých vědních oborech – literatuře, ekonomii, politice, filosofii a přírodních vědách. Byli proto schopni s duchovním i intelektuálním vhledem do těchto oblastí promítat biblické pravdy, a tak svému stádu pomáhat o hlavních církevních i společenských trendech přemýšlet teologicky. Kazatel byl ale především teologem. Dnes už ale kazatelskou službu takto nevnímáme. Označíme-li někoho za kazatele i teologa, zní to v nejhorším případě dokonce jako protimluv, jelikož kazatel se má především starat o duchovní blaho svých oveček a teolog se má lidí stranit, obklopovat se knihami a pohybovat se na akademické půdě. Takže i přes to, co nás učí dějiny, kazatel, který je zároveň teologem, je, zdá se, v dnešní církvi nemyslitelný. Alespoň částečně je to tím, že současná církev na kazatele nakládá povinnosti a očekávání, které teologickou práci ztěžují či jí přímo brání. Jak tvrdí Owen Strachan – kazatel je považován hlavně za „vedoucího, organizátora, administrativního správce, osobního kouče, inspirátora, řešitele nekonečných potíží, duchovního pragmatika a kdo ví co ještě“. Když se kazatel zaobírá tím, jak by se zapojil do důležité doktrinální nebo kulturně-společenské debaty, či by se...

Číst dále...

Jonathan Edwards a proč nevěřím v pokračování nadpřirozených duchovních darů

Vždycky jsem byl baptistou. Na střední škole říkali mí letniční a charismatičtí kamarádi našemu sboru „škrobení vyvolení“. Nerozuměl jsem, jak to myslí, dokud jsem se na pozvání kamaráda nezúčastnil charismatické bohoslužby probuzení. V Prvním baptistickém sboru jsme zpívali ze zpěvníků a tiše naslouchali kázání Slova. Občasné „amen“ nebo „amen, bratře“ byly asi tak největší projevy zmatku při bohoslužbě. Kdybych řekl, že zkušenost s charismatickým stylem uctívání pro mě byla nová a neobvyklá, byl by to poměrně slabý výraz. První večer jsem slyšel mnoho kázání v jazycích. Stal jsem se svědkem nekontrolovatelného smíchu („smíchu Ducha Svatého“, jak jej nazývají), omdlévání, hlasitého pláče a nářku, různorodých proroctví, od předpovědí vysvobození z bolestí hlavy a rakoviny po prognózy vylití Božího hněvu na všelijaká americká města. Viděl jsem, jak nějaký pán a paní běhali dokola kolem modlitebny. Jakýsi mladší pán nadskakoval v rohu a zmítal sebou, jako by se držel elektřinou nabitého drátu. V řadě lavic za mnou zase nějaká paní chválíc Pána skákala a divoce u toho šermovala rukama. V jednu chvíli se mě jiná starší paní zeptala, jestli chci, aby na mě vložila ruce a aby tak byly naplněny mé potřeby. Přestože jsem si připadal velmi potřebně, nervózně jsem to odmítl. Po pár takových setkáních se mě kamarád, který věřil v pokračování nadpřirozených darů, zeptal na dojmy. Vyjádřil jsem hluboké rozpaky nad tím, co jsem viděl, ale uznal jsem, že si nejsem jistý, jestli nešlo o skutečné projevy práce...

Číst dále...

Co zvážit, než si vyberete církev

Žiji ve městě, do kterého neustále proudí noví obyvatelé a ti stávající se zase stěhují jinam, a tak se často setkávám s lidmi, kteří shání nový sbor. Z mnoha důvodů se jedná o nelehké rozhodnutí, jde o velkou změnu, o církvi už máme své představy a také to s sebou nese určitý závazek. Ještě těžší rozhodování čeká ty, kteří ve svém okolí mají rozličných církví mnoho. Ale jsou všechny možnosti schůdné? A hledáme vůbec podle těch správných kritérií? Boží Slovo jasně říká, že nechodit nikam v úvahu nepřipadá. Na co bychom tedy měli pamatovat, než učiníme ten důležitý krok a nějaký sbor si vybereme? Nejprve pár předběžných poznámek: Církev je darem od Boha Jeho lidu. Zapojit se do církve, která se Bohu líbí, má být pro věřící výsadou a radostí. Když na tohle budeme pamatovat, zvládneme být při hledání církve pokorní tak, jak bychom měli. Ke správnému rozhodnutí nám pomůže, pokud v daném sboru strávíme spíš více než méně času. Ku prospěchu bývá, když se zúčastníme několika shromáždění celé církve, domácích skupinek a také se setkáme o samotě s někým, kdo už do dané církve patří dlouho. S výběrem církve, podobně jako s dalšími velkými životními rozhodnutími, byste si měli nechat poradit od zralých věřících a/nebo od starších sboru. Koneckonců Bůh neponechal to nejdůležitější v církvi na nás. Takže si církev nevybíráme jen tak podle nálady. Bůh církve nám totiž v „návodu k církvi“ (Bibli) popisuje nezbytné složky, které...

Číst dále...

Jak poznám, že je moje dítě spasené?

Nejsme Bůh a do srdce lidem nevidíme, ale přesto můžeme podle určitých známek rozeznat opravdovost víry dítěte či dospívajícího. Napsal Brian Croft Je moje dítě opravdu křesťanem? Všichni věřící rodiče si lámou hlavu nad tím, jak si na to odpovědět. Dospěl jsem k tomu, že je především potřeba vyhnout se dvěma extrémům. První z nich je ujištění dítěte, že je spasené, i když nenese žádné duchovní ovoce. Některé sbory prokazují nedostatek duchovního rozlišování tím, že opakovaně vybízí čtyř a pětileté děti, ať předstoupí před shromáždění, chtějí-li svůj život odevzdat Ježíši. Vyzývají, aby se přihlásili ti, co milují Ježíše a pak je, coby znovuzrozené Kristovy následovníky, křtí. Druhý extrémní případ bývá reakcí na lehkovážné jednání v prvním případě. Vypadá tak, že rodiče a pastoři obvykle nejsou ochotní ujistit dítě o tom, že je zachráněné, až do doby, kdy dospěje a už nežije pod autoritou a dohledem rodičů. Nechuť jednat jedním nebo druhým způsobem je oprávněná, ale pouhá nechuť nestačí, věřím, že je třeba najít střední cestu a dokázat rozlišit jasné biblické známky toho, že se dítě, dospívající nebo mladý člověk stal novým stvořením v Kristu. Pět známek Uznávám, co je nesporné – že nejsme Bůh a do srdce lidem nevidíme, ale přesto můžeme podle určitých známek rozeznat opravdovost víry dítěte či dospívajícího. Inspiruji se pěti znaky skutečného obrácení od Jonathana Edwardse a předkládám vám pět známek, které často používám jako šablonu, když s někým...

Číst dále...

Jak osvěžit skomírající modlitby

Carl Hargrove Jak uprostřed shonu všedních dní zakoušet modlitby plné života? Jak znovu prožívat hluboké společenství s Bohem? Jak se nenechat rozptýlit a v Duchu chválit Boha a modlit se za potřeby druhých i naše vlastní břemena, která nám vytanou na mysli? Chci se s vámi podělit o deset praktických nápadů, jak osvěžit čas strávený modlitbou. Když budeme upřímní, většinou přiznáme, že je pro nás těžké denně se věrně modlit. Ale nemusí tomu tak být, vždyť modlitba je klíčovou součástí naší cesty víry. Rozjímejte nad Boží velikostí. Jsem přesvědčen, že všechna naše životní rozhodnutí jsou pevně spojena s tím, co pro nás Bůh a Jeho Slovo skutečně znamená. Chápeme-li Spasitele a Jeho dostatečné Slovo správně, bude nás to motivovat, ať už se v životě rozhodujeme o čemkoliv.  Zvláště to platí o modlitbě. Díky rozjímání známe Boha čím dál lépe, a to by nás mělo motivovat k tomu, abychom s ním trávili víc času. Buďme jako David. Nejvíc ze všeho toužil „hledět na Hospodinovu nádheru“ a z ní také čerpal sílu k překonání různých těžkostí (Žalm 27:4). Dozvídejte se o modlitbě víc: čtěte knihy a poslouchejte o ní kázání. Vyhraďte si čas k tomu, abyste modlitbu prostudovali a dozvěděli se, jak se modlit lépe. Ať už se pustíte do Henryova klasického díla o modlitbě The Method of Prayer, nebo do modernější Hendersonovy knihy Transforming Prayer, usilujte o to, abyste se dozvěděli co nejvíc, a modlete se, aby se nabyté...

Číst dále...

9 principů výchovy vedoucích v místní církvi

Nový zákon je plný pokynů ohledně učednického vedení věřících. Ale na několika místech se také zabývá konkrétně výchovou církevních vedoucích. Například Pavel říká Titovi „Proto jsem tě zanechal na Krétě, abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti přikázal“ (Titovi 1:5). Poté popisuje, jací by starší měli být. Podobně říká Timoteovi, aby našel „věrné lidi, kteří budou schopni vyučit také jiné“ (2 Tim. 2:2). Rád bych vám poradil na základě toho, jak jsem vyhledával, povzbuzoval a připravoval vedoucí ve své církvi, ať už proto, aby sloužili v mém sboru, nebo časem v dalších církvích. Mnohé z níže uvedeného jsou obecné principy pro výchovu učedníků. Požadavky na staršího uvedenými v Titovi 1 a 1. Timoteovi 3 by se nakonec měl vyznačovat každý křesťan, tedy kromě toho, že nemá být teprve nedávno obrácený a že má být schopen vyučovat. To znamená, že cíle učednické výchovy věřícího a budoucího vedoucího v církvi jsou povětšinou stejné. Přesto chci klást na srdce zvláště starším, aby přemýšleli o tom, jak vychovávat budoucí starší. Je to jedna z vašich konkrétních povinností. Samuel Miller (1769–1850) jednou poznamenal: Usiluj o to, aby sis získal a udržel vliv na mladé muže, ať už jsi kdekoliv. Jsou totiž nadějí církve a státu a ten, kdo je dokáže vést k moudrosti, ctnosti a zbožnosti, koná pro lidstvo velkou službu. Zaslouží si tedy vaši zvláštní a neúnavnou...

Číst dále...

Jsou v církvi ještě dnes apoštolové?  

Jsou v církvi ještě dnes apoštolové? Zkuste se zeptat průměrného fanouška televizní stanice TBN (Trinity Broadcasting Network je náboženská televizní stanice v USA, kde vystupují kazatelé evangelia prosperity, charismatici, kteří o sobě prohlašují, že mají dar uzdravování a mnoho dalších, kteří pokřivují evangelium, pozn. překl.), mnoho z nich pokládá oblíbené televizní evangelisty Bennyho Hinna a Joela Osteena za apoštoly. Rychlé vyhledávání na Googlu odhalí, že se internet samozvanými apoštoly jen hemží. Učení o Duchu svatém vykládají velmi charismatickým způsobem a nechybí jim duchovní ambice, dokonce se stavějí na roveň nejranějším církevním vedoucím. Co si o tom všem mají myslet křesťané, kteří věří Bibli? Jsou v církvi ještě dnes „apoštolové“? Na úvod bychom měli poznamenat, že termínem „apoštolové“ nemíníme jednoduše „vyslanci” v obecném slova smyslu. Hovoříme o jednotlivcích, které ustanovil a zmocnil přímo Ježíš Kristus, aby byli Jeho bezprostředními zástupci na zemi. V tomto smyslu mluvíme o apoštolech s velkým „A“, tedy o lidech, jako je Ježíšových dvanáct učedníků a apoštol Pavel. Pavel mluví o tomto druhu apoštolů v listu Efezským 2:20; 3:5; 4:11 a v 1. listu Korintským 12:29–30. Je to důležité proto, že zvláště v Efezským 4 a v 1. Korintským 12–14 Pavel hovoří o apoštolství v kontextu charismatických darů. Pokud skončila éra apoštolů, máme důvod zvažovat možnost, že ostatní charismatické úřady a dary také zanikly. Pokud byli apoštolové jedineční a období, ve kterém sloužili, bylo jedinečné, potom i dary, kterými se doba apoštolů vyznačovala, byly jedinečné. Tato...

Číst dále...

Jsou cesty do nebe a zpět opravdové?

Křesťanská nakladatelství zaplavila v posledních letech evangelikální svět svědectvími lidí, kteří tvrdí, že se při zážitku blízké smrti ocitli v nebi. Jejich příběhy podrobně popisují, jak vypadá nebe, kdo tam přebývá a co se v nebeské sféře děje. Když ale porovnáme jejich tvrzení s Písmem, ukáže se, že se jedná jen o výplody lidské představivosti, a ne o pravdivá vidění nebe, jak jsou popsána v Božím slově. Jeden z příběhů na toto téma, který američtí evangelikální křesťané znají nejlépe, Nebe opravdu je, [1] byl zfilmován a v kinech se objevil v dubnu roku 2014. Jedná s o příběh čtyřletého chlapce jménem Colton Burpo, který při operaci prasklého slepého střeva málem přišel o život a zároveň se při tom dostal do nebe, nebo tak tomu alespoň věří jeho rodiče. Colton popisuje nebe plné fantaskních úkazů a zvláštních detailů, které nesou všechny znaky živé představivosti dítěte. Na Coltonově vizi nebe není nic transcendentního nebo zvlášť poučného. Úplně mu chybí sláva, která lidem vyráží dech a která je patrná pokaždé, když Bible popisuje nebeskou říši. Příběhy jako je ten Coltonův jsou nebezpečné, protože čtenáře klamou. Předkládají jim pokroucený a nebiblický obraz nebe a čtenáři pak vstřebávají subjektivní, pověrčivý a mělký druh duchovna. Studium mystických příběhů o údajných návštěvách posmrtného života přináší jen zmatek, rozpory, falešnou naději, špatné učení a spoustu podobného zla. Studium mystických příběhů o údajných návštěvách posmrtného života přináší jen zmatek, rozpory, falešnou naději,...

Číst dále...

Lidská omezení v apologetice

Boží dílo na Princetonské univerzitě Má vlastní zkušenost s křesťanskou apologetikou začala v únoru 1943, kdy jsem jako student Princetonské univerzity přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Bohužel jsem nebyl vychován v křesťanské rodině, ani jsem nechodil do sboru, který by vyučoval Bibli. Ale Bůh ve své milosti použil pár věřících studentů, kteří mě neustále zvali na biblickou hodinu, která každý týden probíhala ve studentském centru, a již vyučoval absolvent Princetonu a bývalý misionář v Indii. Věrně a laskavě kázal evangelium a já po několika měsících přijal Krista a podřídil svůj život jeho vládě. Pokud vím, na koleji, kde jsem tehdy bydlel, nebyli žádní další křesťané. Spřátelil jsem se ale s několika nevěřícími studenty. Jedním z nich byl sofistikovaný intelektuál, pocházející z bohaté rodiny. Byl jsem přesvědčený, že jeho obrácení by mohlo na koleji i na celé univerzitě přinést velké změny, a tak jsem ho jednoho dne pozval, ať se připojí k našim biblickým hodinám. Dělal jsem si velké naděje, a v rukávu jsem měl připravené argumenty, kterými jsem ho chtěl přesvědčit, že našemu učiteli Bible, který mě přivedl k Pánu, se nikdo nevyrovná. Jestli si po tolika letech správně vzpomínám, náš rozhovor zněl asi takhle: „Harry, náš učitel vysvětluje Bibli a její poselství jasně a přesvědčivě. Nechceš jít v neděli se mnou a poslechnout si ho?“ „Bible? Proč bych se zabýval náboženskou knihou, která je už skoro dva tisíce...

Číst dále...
  • 1
  • 2

Archiv článků

Přihlášení se do zpravodaje